"Některé moje příběhy se mohou zdát nadsazené, až neskutečné, ale není tomu tak,“ píše v úvodu. Jako autor je upřímný k sobě i čtenářům, je otevřený a nebere si servítky.

Nejpoutavější jsou vzpomínky na dětství. Fanta je píše bohatým, autentickým jazykem. Jako bychom sledovali filmové záběry, v nichž kluk z pražských Holešovic putuje z jedné rodiny do druhé, mrzne, protože nemá dobré oblečení a příliš často má hlad. Dočteme se o úpadku milované matky, dospívání poznamenaném vážným zraněním i totálním nasazení v Říši.

S umělcem se vypravíme na cesty do Itálie nebo Rakouska, fandíme mu v láskách i nevyzpytatelných múzách. Fanta píše o poezii i hudbě, které jej inspirovaly. Cenné jsou pohledy na osobnosti, k nimž měl blízko – nevynechal Sudka, Seiferta, Trnku, Holana ani Wericha.

A nesmrtelné jsou dva jeho postřehy: velký umělec nepředstavuje vždy velkého člověka a všechny společenské systémy se vždycky nakonec projeví jako chybné, ačkoli v teorii jim nelze nic vytknout. To proto, že uskutečňovat je musí lidé.