Pohled na svět výtvarníka Martina Patřičného v povídkách Jako v nebi

Patřičný je známý jako znalec dřeva, jako výtvarník i jako autor televizního seriálu Kus dřeva ze stromu. V sedmi povídkách, které vznikaly osm let, se však ukazuje jako vnímavý pozorovatel života, přemýšlející o jeho hodnotách i paradoxech. V neposlední řadě také jako autor ovládající nástroj, kterým je český jazyk a jeho možnosti.

Je velkým kouzlem literatury, že na maličkém prostoru dokáže vypovědět o celém životě človíčka od jeho narození a štěstí matky, přes nedorozumění s ní v dospělejším věku, o pocitu chlapce při prvním pohledu na prs i při prvním polaskání… O zákrutách partnerského vztahu v proměně času.

V uvedené povídce o muži, který se dostal do nebe a setkává se s milovanými lidmi, a třebas i s věrnými zvířaty, jež držel v náručí, když dostávala injekci smrti, dává duši naději k návratu.

Patřičný si hraje s motivy, o nichž upřímně říká, že jsou prožité. Fascinují ho dívky, ženy, partnerky, které cítí potřebu vztahu podobně jako hrdinové jeho povídek.

Jako v případě vodačky, která si na celý rok vylosovala do lodi Scaryho, s nímž pak prožije rozkoš i muka dobrovolného sadomasochistického sexu, k němuž by se ráda po narození syna vrátila. Jenže existuje návrat do stejného okamžiku?

To je jedna z mnoha otázek povídkové knihy, která až s filozofickým nadhledem zpracovává skoro už banální téma návratu ke spolužákům po pětatřiceti letech.

Nejsilnější momenty jsou v okamžiku, kdy autor cosi dopoví či maličko pohne zrcadlem, ukazujícím, že i třeba ti nejbohatší jihnou, když si na předem připravené párty mohou zanotovat Suchého Pramínek vlasů. Ale ráno ve svém obchodě už hudbu slyšet nemohou…