Článek
Únorové sekání s baladou se konalo „za diktatury plískanic“, ale už s předtuchou jara. Horáčkovy nezvalovsky lehkonohé verše zněly v nenásilné režii Doda Gombára z úst čtveřice protagonistů – Petry Hřebíčkové, Lenky Nové, Ondřeje Rumla a Františka Segrada (s hostující Lucií Šoralovou) v podobě mluvené i zpívané, opatřené hudbou, již dodali různí skladatelé vyzvaní básníkem po internetu, a doprovázené kapelou Mateje Benka.
Škoda jen, že během večera zůstali autoři hudby anonymní, protože některé z šansonů byly působivé a hudebně nápadité. Snad to napraví chystané dvojcédéčko villonských balad.
Žijeme v nádherné době
Večer opět potvrdil, že Michal Horáček je nejen zručný textař, ale i básník s neotřelými metaforami a krásnou češtinou (méně už mu sedí role přednašeče vlastních veršů).
Devadesát minut bez pauzy posluchače bavilo naslouchat jeho hře se slovy a obrazy, přičemž zcela zaplněné hlediště Švandova divadla nadšeně tleskalo po každé baladě.
A protože to bylo převážně mladší publikum, lze přitakat refrénu poslední z Horáčkových balad, že totiž „žijeme v nádherné době“ – pokud jsou ještě lidé schopni a ochotni okouzleně naslouchat poezii.
Další listování Českým kalendářem se uskuteční v neděli 18. března.