Co vás přivedlo k zájmu o Jaroslava Durycha?

Práce o Durychovi je součástí velkého projektu dějin katolické literatury, ze kterého vyšel před šesti lety v nakladatelství Torst první díl. Durych je sonda, předsunutá hlídka k budoucímu druhému dílu, ve kterém je tato jediná kapitola monografická. Proto jsem si řekl, že ji zkusím vyslat dopředu a pokud na ni budou nějaké doplňující nebo polemické reakce, bude to velmi pozitivní, protože je případně budu moci zapracovat do definitivní podoby.

Vaše esej ale má víc než sto stran a katolicky orientovaných literátů je po roce 1918 také mnohem víc. Proč jste největší pozornost upřel právě k Durychovi?

Durych má mezi katolickými literáty naprosto mimořádné postavení, srovnatelné jenom s Demlem a Florianem, kteří už ovšem byli zahrnuti v prvním dílu. Všechny další postavy, přesto, že jsou často velmi zajímavé, jsou postižitelné několika tahy na deseti, maximálně třiceti stránkách. Nikdo z nich se nevyvíjí tak složitě a není tak inspirativní jako Durych. Svým způsobem znát Durycha, znamená rozumět celé meziválečné literatuře, protože téměř všichni nějakým způsobem na Durycha navazovali: v tématu barokním, v jeho skepsi vůči demokracii, také pokud jde o blízký vztah katolíků a levice. I samotný durychovský styl měl velký vliv - on je otcem prvorepublikové publicistiky.

Zmínil jste levici, ale v souvislosti s Durychem bývá zmiňována spíše pravice, antisemitské, proněmecké nálady. I Durychův katolicismus byl hodně vyhraněný a radikální. V čem může být tento radikalismus inspirativní?

Radikalismus je vždycky inspirativní. Ale pozor, Durych nikdy nebyl proněmecký. Durych je vždycky radikálně protiněmecký a ostře česky nacionalistický. Pokud jde o třicátá léta, o kterých se mluví jako o době, kdy čeští katoličtí publicisté jsou antisemitští a profašističtí: oni jsou profašističtí, nikoliv pronacističtí. Jejich společenským ideálem je Francovo Španělsko, Salazarovo Portugalsko, Dolfussovo Rakousko - tedy státy autoritativní, více nebo méně fašistické, ale nikoliv nacistické. V březnu 1939 Durychovy publicistické aktivity končí, ale dobrovolně, jako by tím mlčením říkal: v této situaci se svobodně vyjadřovat nemůžeme, proto budeme mlčet.

Durych mimo jiné napsal sbírku eroticky laděné poezie. Jak jde dohromady katolicismus a erotika?

Velmi snadno. Katolicismus je nesmírně erotický. Velmi erotický je v některých pasážích už Deml, ale u něj je erotika symbolistně zamlžená. Durych má v českém kontextu zvláštní postavení v tom, že on první uvádí do své tvorby erotiku zřetelnou, nezastřenou. Otevřeně říká, že právě erotika je jedna z jeho velkých inspirací. Problém byl do značné míry v tom, že až do Durychovy generace veškerou takzvanou katolickou literaturu psali kněží, což Durych nebyl.

Ve vaší eseji zmiňujete, že už v polovině 30. let a především po válce dochází k autorskému odmlčení a uměleckému obratu. Co se s Durychem děje po válce?

Po válce musí Durych oficiálně mlčet. Pracuje v té době na několika velkých textech. V eseji zmiňuji tři knihy, které vznikly během padesátých let, vyšly daleko později a podle mého soudu jsou naprosto nedoceněné. Každá z nich nějakým způsobem otevřela cestu pro budoucnost. První byla Boží duha, krátká novela, která vyšla relativně nejdříve a otevřela téma česko-německého vyrovnání, použiji-li tenhle politický termín. Durych tu na pozadí milostného příběhu konstatuje, že Češi, když po válce přišli do Sudet, tam vraždili, rabovali a ničili.

Druhou knihou je Kouzelný kočár, rodové paměti, ve kterých se dočteme, odkud pocházela Durychova maminka, odkud tatínek a tak podobně. Ale text zároveň ty banality vyprávění, zápisů z kronik a z matrik povyšuje na nový typ prózy - prózy deníkové, nerománové, tak jak ji známe z devadesátých let.

A třetí kniha?

Tou jsou Služebníci neužiteční, osmisetstránkový román o jezuitech, kteří působí v Japonsku a jsou tam potom umučeni. Ten text prorokuje, že Evropa se bude muset zabývat Dálným východem daleko intenzivněji, než tomu bylo za Durychovy doby. Žádná z těchto tří knih není snadno čitelná. Zvláště Služebníci jsou svým stylem velmi schvální, velmi sadističtí: Durych vůbec jeví - už od své rané tvorby - zájem o líčení utrpení, často popisuje s ironickým humorem, jak někoho trhají na kousky...

Co je dodnes živé z Durychova předválečného díla?

Určitě jeho první román Na horách, raný expresionistický nebo novoromantický příběh, úplně jiný, než jak si durychovský text obvykle představujeme. Dále jeho povídková, temně expresionistická knížka Obrazy. "V platnosti" zůstávají obě "valdštejnské trilogie" Bloudění a Rekviem a z pozdních věcí novela Boží duha. Dál už bych asi velmi váhal. Rozhodně bych nedoporučoval číst Durychovy verše, jeho dramata a příběhy o chudých dívkách. Ale pokud z nějakého autora přetrvají tři čtyři knihy, je to obrovské vítězství.