V Ungeltu se hraje o hodnotě „věcného břemena“

Je to jeho první pokus o celovečerní hru a na textu je to znát. Zápletka, v níž se dospělá dcera vrací po letech do rodného domu, který zdědila po otci, aby zjistila, že dědictví komplikuje věcné břemeno v podobě doživotního nájemníka, není originální. Se stejnou výchozí situací pracuje například u nás rovněž uvedená hra Příliš drahá Mathilda Israela Horovitze.

Z „věcného břemena“ v podobě poněkud zanedbaného a sarkastického profesora literatury se – jak jinak – vyklube citlivý „lékař“ problémů energické dědičky, kterou překladatel Pavel Dominik předělal ze zřejmě poněkud nudné lingvistky na atraktivní zpěvačku šansonů, momentálně v krizi pěvecké i lidské.

Darrellovy dialogy i situace jsou dost předvídatelné, ale občas to v nich blýskne slušně vypointovaným bonmotem a mohou být vděčným východiskem k zábavnému hereckému duelu se snesitelnou stopou sentimentu.

Pro Chantal Poullainovou a Jiřího Schmitzera je to další společná příležitost po již dvanáct let diváky navštěvované inscenaci Albeeho Hry o manželství. Žánr konverzační hry založené na precizním zvládání textu je ale do jisté míry protiúkolem pro oba protagonisty a na jejich premiérových výkonech bylo znát, že jim dosud značnou část hereckých sil zabírá úsilí zvládnout dialog na přijatelné a pro diváky srozumitelné úrovni, takže na hereckém vychutnání si výrazových odstínů obou rozdílných, a přece tak blízkých postav mají ještě co dělat o reprízách.

Až se Chantal Poullainová zbaví úzkostlivé snahy říci vše přepečlivě správně česky (aa že se jí to už opravdu daří!) a Jiří Schmitzer překoná poněkud stereotypní pohybovou i mluvní strnulost svého profesora, rozžijou se jejich dialogy do větší uvolněnosti. A to, co je nyní slibně naznačeno, rozkvete do skutečného hereckého duelu, což je kvalita, jíž Divadlo Ungelt získává již šestnáct let přízeň a zájem svých diváků.