Absolvent AVU mezinárodně zabodoval loňskou instalací na benátském Bienále, nedávno zaujal i ve finále Ceny Jindřicha Chalupeckého. Úspěch však bere Dominik Lang s rezervou, protože dnešek ještě neznamená i zítřek.

Proč se tak vyhýbáte rozhovorům?

Většinou je to pro mě stresující, což souvisí s charakterem mé osobnosti. Jsou umělci, kterým dělá velmi dobře pozornost, pro mě je zase příjemnější soustředit se na práci a příliš se nikde neukazovat.

Sochař na sebe loni upozornil instalací na benátském Bienále. Nazval ji Spící město.

Sochař na sebe loni upozornil instalací na benátském Bienále. Nazval ji Spící město.

FOTO: fotobanka Profimedia

Máte i podobný postoj k vysvětlování svých děl? Řada umělců totiž nesnáší odpovídat na dotazy, proč něco udělali tak nebo onak. Mluvit prý za ně má samo dílo…

Spíš chci patřit do opačné kategorie lidí, kteří by měli mít ochotu vysvětlovat. I ve škole studentům říkáme, že je nutné být ke své práci maximálně ohleduplný a stát za ní, i co se vysvětlování týče. Minulostí je pocit, že se má dělat umění do šuplíku a pak přijde někdo jiný, kdo je vystaví a ještě vysvětlí, jak to umělec myslel. Stejně jako diváci mají mít zájem věc pochopit, měl by nahlas hovořit i umělec sám. I když je velký introvert, měl by s tím bojovat.

To jste asi musel trpět obrovským zájmem novinářů, který patří k benátskému Bienále.

Ta pozornost byla neuvěřitelná, za hodinu přišlo na výstavu víc lidí než dohromady za celý můj život. Byla to ale obrovská škola a hlavně zkušenost v tom, že je důležité si za svou věcí stát, a to i v roli manažera nebo produkčního, ne jen umělce-autora. Nakonec musím říct, že mi bienále dodalo sebevědomí a motivaci k další práci.

Na loňském finále Ceny Jindřicha Chalupeckého zaujal Dominik Lang prostorovou konstrukcí Soukromé muzeum, v níž představoval muzejní expozici v expozici galerie.

Na loňském finále Ceny Jindřicha Chalupeckého zaujal Dominik Lang prostorovou konstrukcí Soukromé muzeum, v níž představoval muzejní expozici v expozici galerie.

FOTO: Archiv Dominika Langa

Proč jste svou instalaci nazval Spící město?

Vznikalo to přirozeně, celý život jsem vyrůstal v blízkosti tátova ateliéru, který více než padesát let sloužil spíš jako depozitář soch. A atmosféra mi tam mnohem víc než cokoli jiného připomínala spící město. Rozhodně však instalace nevznikala jako pomník tátovi, je to spíš pohled umělce, který může skončit úplně stejně – v zapomnění.

Stále jsem řešil absurdní situaci, kdy má dílo nějaký osud, jak se na něm podepisuje tolik vlivů a náhod, až jednou ta zvláštně zmrtvělá věc v čase zmizí. To byl pro mě silný motiv, ale nikdy mě nenapadl způsob, jak jej tematizovat, pojmout a zpracovat. Až pro Benátky.

Dominik Lang: Pokoj (2007)

Dominik Lang: Pokoj (2007)

FOTO: Archiv Dominika Langa

Se sochami jste pracoval jako s dobovou materií. Jak jste vnitřně prožíval ten zvláštní dialog s otcem?

Bylo to složité, protože poprvé jsem se rozhodl vytvořit něco tak osobního. Byl to risk. I tím, že jsem do některých soch chtěl radikálně zasáhnout, i proti původnímu smyslu – neřešil jsem, co pro Jiřího Langa znamenalo to či ono. Začal jsem studovat dobu, ve které sochy vznikaly, dohledal jsem si i zásadní vlivy, protože co celkem vzrušivě po válce začalo, záhy skončilo.

A protože jsem byl hodně malý, nikdy jsem se s otcem o tom vážně nebavil, takže jsem dialog musel provádět dodatečně, skrze intervence pouze do němých pamětníků. Jejich řezáním, transformací, mísením s jinými předměty jsem chtěl ukázat bezvýchodnost či nehybnost situace, v které se nacházejí – v momentu spánku a rozkladu.

Malý Dominik Lang v ateliéru svého tatínka, sochaře Jiřího Langa (1988).

Malý Dominik Lang v ateliéru svého tatínka, sochaře Jiřího Langa (1988)

FOTO: Archiv Dominika Langa, ČTK

Říkal jste, že vám benátské Bienále dodalo sebevědomí. Co ještě jste si z této výjimečné profesní zkušenosti odnesl?

Poučení. Začal jsem přemýšlet o tom, jestli je tahle má cesta jediná správná. Bienále mě naučilo mít jiný vztah k sochařství a jeho formálním řešením, která se objevují na mezinárodní scéně. A taky přineslo nadhled nad předchozí prací. Přemýšlel jsem, jak se posunout ve svém vztahu k prostorovým řešením a k otázkám institucionálního provozu, což byla hlavní témata mých starších projektů.

Dosud pro vás byl nejdůležitější právě proces vzniku, jak se dílo rodí. Takže se něco změnilo?

Na začátku některé mé realizace ani nebyly na první pohled vidět, řešil jsem prostou existenci díla v konfrontaci s divákem a prostorem, u intervencí jsem si všímal chodu institucí. Postupně mě začala víc zajímat historická paměť určitého místa nebo historický materiál jako takový, podobně tomu bylo u instalace na finále Chalupeckého ceny. Pracuji s věcmi, které časem přirozeně zapadly, a já jsem se na ně pokusil podívat z opačné strany.

Instalaci Skříň realizoval Lang v rámci německé výstavy (2008).

Instalaci Skříň realizoval Lang v rámci německé výstavy (2008).

FOTO: Archiv Dominika Langa

Na vaší instalaci galerie uvnitř galerie v rámci Chalupeckého ceny se mi líbilo, že se měnila s časem, že stárla. Byl to záměr?

Byl to přirozený proces, stejný, jako je k vidění u jiných sochařů v ateliéru. Nebyl jsem si jistý, jak to dopadne, někdy tam divák narazil na brigádníka, jak hliněnou zeď kropí, jindy byla soustava panelů popraskaná či zabalená igelitem. Byl jsem s tou věcí nakonec spokojený, včetně toho, že jsem měl jistotu, že neprezentuji trvalé dokonalé dílo, ale jen jednu z jeho fází.