Poutavý vzkaz Voskovce a Wericha z vídeňského setkání z roku 1974

Karel Koliš, přítel a pomocník Werichových v posledních letech jejich pohnutého života, dostal tři kotouče magnetofonového záznamu od Jany Werichové po smrti jejího otce.

Karel Koliš, přítel a pomocník Werichových v posledních letech jejich pohnutého života, dostal tři kotouče magnetofonového záznamu od Jany Werichové po smrti jejího otce. „Poslouchej, Jeníku, tak jsme se zase sešli,“ začíná Voskovec povídání a posluchači mohou vnímat nejen jejich myšlenky, ale i Werichův přerývavý dech. A moudrost obou.

„Jde o malou splátku na dluh, který vůči němu cítím,“ řekl Koliš Právu o záznamu, jenž uchoval od roku 1980.

„Měl jsem možnost se po dva roky pohybovat v jeho blízkosti, pomáhat, ale i být občas jediným posluchačem, divákem, pro něj tolik potřebným obecenstvem, jakoby nabitým sálem, které si pro svůj tehdejší život tak moc přál. Poslední forbína je drobnou mincí vrácenou na nezměřitelné vnitřní bohatství, které jsem od něho získal.“

Ožívají tak vzpomínky na školní léta, první sexuální „osvětu“, na gymnázium v pražské Křemencově ulici, na vznik Vest Pocket Revue, také na Julia Fučíka, příznivce divadla, na Vladimíra Clementise a řadu kulturních osobností dnes už patřících pohříchu jen historii. Herci, autoři divadelních představení, písňových textů, vzpomínají na Osvobozené divadlo, na přítele Jana Masaryka, který v době amerického exilu během 2. světové války neopomněl navštívit oba klauny. Nedlouho před jeho smrtí s ním mluvila Werichova žena Zdena.

I dnes je inspirující vyslechnout diskuse o „stavu světa“, o zákazech Wericha, kdy v době normalizace nemohl „provozovat svoje národní umělectví“.

Je zřejmé, že oba vždycky překračovali zažité konvence, nebrali na ně ohled. I to je jeden z jejich odkazů. Patří k nim i Werichovo konstatování, že „největší ctnost tvorby je prostota“. Nebo že vůbec největší ctností je „…být počestnej k sobě i druhým“.

„Snad při poslechu toho završujícího, zcela svobodného dialogu není od věci připomenout slova Miroslava Horníčka vůči Werichovi,“ dodal Koliš.

„Ten druhý, vlastně ten první s Tebou hovoří. Vím, že hovoří v Tobě a Ty v něm, nepřestáváte si povídat tou cestou ze století do století, byli jste ve všech předešlých a budete i v příštích. Jsou věční ti pochodující plebejci, ti kmáni, kteří v nekonečné bitvě s lidskou blbostí namísto štítů nastavují svá pokřivená zrcadla…“