Není divu, oba členové jsou velmi dobře ekonomicky situovaní a výsledky jejich hudebního snažení jsou pro ně druhořadé. Zpěvák Meier je například milionář. Peníze získal ve hře, je vážený profesionální gambler, který své světáctví utvrzuje členstvím ve švýcarském golfovém týmu.

Svou první desku Solid Pleasure Yello vydali v roce 1980. Nechali se inspirovat diskotékovou hudbou, elektronikou, novou vlnou a později i razantním nástupem techna. Mají dar vytvářet skladby, z nichž sálá poněkud mrtvolná studiová nálada, přitom jsou poměrně dost vzdálené hrozivému termínu "kýč". Je to přednost Yello, proto se na hudební scéně drží tak dlouho v popředí.

The Eye je snaživá deska, nestojí jen na vzpomínkách na osmdesátá léta, kdy se skupině dařilo nejvíce. Opět vychází z uvedených inspiračních zdrojů a někdy jim dokonce propadá. To zvláště ve chvílích, kdy ti dva staví pouze na hudebním postupu. V ten moment jako by nevěděli, co s původním motivem, jak ho rozvést, jak jej smysluplně posunout.

Silnější jsou tehdy, když jim vypomáhá ženský hlas. Mimochodem jediný, který je na desce schopen skutečně zpívat: Meier se pro to nenarodil, on jen vypráví a šeptá.

Spojením hudby a hlasu vzniká dojem vesmírných cest, čehosi chladného (to vzhledem k omšelým elektronickým zvukům), přitom přitažlivého. Yello to mají vymyšlené tak, že posluchač od začátku do konce očekává něco dalšího.

Ono to sice nepřijde, ale drobné posuny se během "letu" dějí.

Novinka švýcarského tandemu je nemoderní pohled na taneční současnost. Nemoderní, přitom vnitřně velmi bohatý a tudíž přitažlivý.

Yello: The Eye, Universal Music, 60:40