Podobně jako spisovatel Ludvík Aškenazy jste se narodila ve vlaku, vy na trase z Moskvy do Prahy. Nemáte pocit, že vás tento fakt nějak ovlivnil?

Nemám. Spíš mne ovlivnila skutečnost, že můj tatínek má ruské kořeny, ruskou duši, a proto jsem nevyrůstala pouze v českém kulturním prostředí. Možná i proto jsem si vybrala pro svůj literární debut ruské reálie. Spisovatel snadněji formuluje příběhy z prostředí a času, k nimž cítí odstup. Snáze se mi vyprávělo o lidech, které znám, ale kteří žijí v místě, kde právě dennodenně nežiju.

Shodou okolností jste první povídku své knihy Nechtěl jsem být Leninem věnovala lidem, kteří provázejí vlaky a v sobě nosí nesdělené sny o sblížení s druhými. Jak vnímáte osoby neschopné říci druhým, co mají na srdci?

To je problém obecně lidské komunikace. Každý vyrůstáme v jiné rodině, s jinými zkušenostmi. Člověk nikdy není kopií toho druhého. I když si můžeme myslet, že bude mít stejné reakce na určitý impuls, zpravidla ho vnímáme úplně jinak. Proto se lidé až překvapivě nedokážou ve stejných momentech shodnout.

S velkým citem si všímáte postav a postaviček současné Moskvy, u starších generací často lidí, kteří dílem tkví v sovětské éře, což nedokážou změnit. Jak jste je poznala?

S tatínkem jezdívám do Moskvy, kde žijeme v rodině a setkáváme se tam s lidmi jemu generačně blízkými. Z jejich pocitů o tom, zda a jak naložit se svým životem, nejspíš vychází myšlení některých mých postav.

A jaké jsou sny vašich vrstevníků, mladých Moskvanů?

Tak jak se otevírají jejich možnosti, otevírají se i jejich sny. Dokud měli představu, že nemohou svoji současnost změnit, byly i jejich sny omezené. Dnes mohou cestovat, studovat, rozhodovat se, zda zůstanou v Rusku nebo ne, takže jejich sny se rozpínají.

Při tom ale narážejí na realitu. Mám blízké přátele, kteří vypátrali, že rodina je spřízněná s Dušanem Petrovičem Makovickým, osobním přítelem a lékařem Lva Nikolajeviče Tolstého. Jsou mladí, vzdělaní, mají dvě děti, on jezdí jako geolog za polární kruh. Žijí ale v bytě, který má nanejvýš pětadvacet metrů čtverečních. A nemají žádnou perspektivu to změnit. Nechtějí vycestovat jako jiní, mohou se svobodněji vyjadřovat, ale nedokážou změnit ekonomickou realitu svého bytí. Na rozdíl do nás, žijících v bohatší společnosti, jejich realita není tak pružná jako jejich sny.

Vaše schopnost charakteristiky postav připomíná melancholii Čechova, přímost Bunina nebo satirický šleh Zoščenka. Jde přitom o naprosto osobitý projev. Považujete nějaké autory za své vzory?

Vyrostla jsem pod vlivem ruské literatury. Můj tatínek ji čte jenom v originále, a když jsme společně v Moskvě, chodíme do divadel, na operu. Dospívala jsem s knihami Turgeněva, Čechova, Bunina i Tolstého. Když jsem psala své povídky, opřela jsem na svém stole před sebe fotografii Lva Nikolajeviče a během psaní jsem se často ptala sama sebe, zda bych mu mohla dát přečíst to, co právě píšu. Snažila jsem se dosáhnout hranice, abych se nemusela stydět ukázat mu své povídky. Možná proto mi tak dlouho trvalo, než jsem napsala svůj debut, text ukázáníhodný světu.

Mají hrdinové vašich povídek, často uzavřeni do svých soukromých osudů, nějakou naději?

Mají, jako každý z nás. Všichni si s sebou neseme omezení, minulost, rodiče, kteří nám ukazovali, co pro nás je a není uskutečnitelné. Limituje nás a usměrňuje také uspořádání společnosti, v níž žijeme. A je jen na nás, jak s tím vším naložíme. Moji hrdinové netvoří „velké“ dějiny. Žijí ve svém mikrosvětě a snaží se v něm dosáhnout toho, po čem touží. Ale ne vždy jsou toho schopni.