V nenápadném prostředí galerie je vystaveno zhruba na tři desítky děl, jejichž umělecký dopad intimní sevřenost prostoru ještě více akcentuje. Černobílé práce působí spíše jako „skutečné obrazy“. Možná je to díky duchovní inspiraci manželem Běly Kolářové, známým výtvarníkem Jiřím.

Nicméně odkazy na jiné představitele, převážně moderního umění, jsou také doslova nezpochybnitelné. Proto jedno z děl nese jméno V myšlenkách na Kandinského. Kompozice zmíněné černobílé fotografie tohoto „vynálezce abstrakce“ opravdu připomíná. Geometrizující pojetí dalších prací (například Černá stránka) evokuje zase některé obrazy malíře Joana Miróa.

Běla Kolářová vždy především hledala a experimentovala. Se světlem, s technikou zobrazování i s fotografovanými předměty. Dokázala totiž banální věci (domovní zeď, ptačí pera, zvířecí štětiny), kterých si v hektické dennodennosti ani nevšimneme, podat tak, že banální nejsou a naopak z nich jakoby znenadání vyhřezne jejich estetická esence. Krásným příkladem budiž fotografie nazvaná prostě a jednoduše V jednom domě.

Obraz zdi, jejíž plochu zvrásnil čas, výstupky a záhyby, které navíc prostupují stíny, vytváří umělecké dílo už samo o sobě. Kolářová to „jen“ vyfotila. A právě v tom je její obrovská umělecká síla.

Dokáže vidět věci v jiné kvalitě, či lépe řečeno, v jejich skryté estetické působivosti.
Některé fotografie velice intenzivně otevírají dveře do jiných, abstraktních světů. Obsahuje-li slovo abstrakce v sobě cosi neuchopitelného až fantaskního, má tato fotografka plné právo svá díla takto pojmenovávat.

Podobně jako ve výtvarném umění posouvá estetické výrazivo například explosionalismus Vladimíra Boudníka, má podobnou úlohu v oblasti fotografie novátorství Běly Kolářové.

Její svébytné pojetí poukazuje na to, že fotografie nemusí být jen a pouze konkrétní obrázek, zobrazující naturalisticky realitu, který dělá z člověka pouhého pasivního příjemce. Ale že naopak každý z nás může zodpovědnost za vlastní estetický prožitek přenést sám do sebe.

Hodnocení 80 %