Bylo to na podzim roku 1974, kdy se ve Vídni, v domě mecenáše Herberta Turnauera, sešli na tři týdny druzi, přátelé, divadelníci, myslitelé, komici, herci, spisovatelé a maximální navršitelé slávy Osvobozeného divadla Jiří Voskovec a Jan Werich. Čtyři večery věnovali u magnetofonu nahrávce vzpomínek a upřesňování důležitých okamžiků svého života.

"Patnáct minut z tohoto vzpomínání už vyšlo v polovině 70. let v USA na dlouhohrající desce Relativně vzato. Nyní vychází téměř kompletní záznam na dvou CD. Unikátní rozhovor je o to cennější, že Voskovec s Werichem se tehdy setkali naposledy osobně," řekl mluvčí Supraphonu Vladan Drvota.

Zklamání v době normalizace

Zásadními tématy této jejich "poslední forbíny" (dialogu před oponou) jsou vzpomínky na mládí a studia, Werichovo totální zklamání z nemožnosti cokoliv v době normalizace v Čechách publikovat a jakkoliv se uplatnit. Vzpomínky na Jana Masaryka a Julia Fučíka a radost z toho, že fenomén, zvaný Osvobozené divadlo, oslovuje další generace mladých lidí, kteří znají zpaměti předscény, písničky i celé pasáže z her slavné dvojice.

V bookletu jsou k nahrávce otištěny tři statě. Majitel záznamu Karel Koliš popisuje historii setkání, novinář František Cinger doplňuje podrobnosti a publicista Jiří Černý takto glosuje: "Číst Voskovce a Wericha je duševní potěšení. Slyšet jejich hlasy je tělesná rozkoš. Přátelství Jiřího a Jana překlenulo oceán a jejich dvojhlas nevyschnul dodnes."

Cinger končí svůj text prohlášením: "S o to větší pozorností naslouchejme jejich vyprávění, které činili s vědomím, že může jít o vzkaz budoucím generacím. O odkaz nám i našim potomkům".

Záznam byl digitálně remasterován

Podle Karla Koliše zůstane velkým paradoxem, že se Voskovec s Werichem narodili, vyrůstali a seznámili v mocnářství, kde Vídeň byla hlavním městem. A tohle město na Dunaji se později pro oba stalo středobodem několika jejich setkání, včetně toho posledního. Pro Wericha to bylo "nedaleko" Kampy, Vídní projížděl při svých italských cestách s dcerou Janou, sem zajel i s Miroslavem Horníčkem.

Vídeň se stala jeho azylem při útěku z okupovaného srpnového Československa v roce 1968. Pro Jiřího Voskovce to bylo rovněž místo "blízko" Prahy, kam se po roce 1948 už nikdy nevrátil. Blízko Prahy, ale "kousek" dál od New Yorku - hlavně že to pro nemocného Wericha bylo pohodlné a dosažitelné.

Originální pásky s monofonním záznamem dialogu si Voskovec odvezl do Ameriky a na své LP desce Relativně vzato použil příhodu s hracím obrazem, respektive vyjmutým hracím strojkem. O dalším využití tohoto materiálu a jeho osudu není nic známo. Magnetofonové pásky s nahrávkami, ze kterých vznikla tato dvě CD, jsou jeho kopií. Záznam byl digitálně remasterován a podařilo se z větší části vyčistit i to, co Voskovec v roce 1974 považoval za nemožné. Pásky s kopií dialogu Koliš dostal krátce po úmrtí Jana Wericha od jeho dcery Jany.

Jan Werich zemřel 31. října 1980 ve věku 75 let, Voskovec ho v USA přežil o pouhých osm měsíců. Dvě slavné postavy českého i světového divadla se mohly v Praze setkat až po listopadu 1989, kdy byla na Olšanech po boku Jana Wericha a členů rodiny uložena urna s Voskovcovým popelem.