Tříaktová opera z roku 1934 zůstala nedokončeným torzem (Berg zemřel 24. prosince 1935), v úplné verzi, dokomponované Bergovým krajanem Friedrichem Cerhou, ji uvedla až v roce 1979 pařížská opera pod taktovkou Pierra Bouleze, který ji – spolu s Bergovým Vojckem – pokládal za „poslední operu současnosti, která by stála za zmínku“.

Na rozdíl od světových scén u nás uvedla Lulu pouze v roce 1972 brněnská opera. Už proto stojí ta drážďanská za pozornost, navíc ji nastudovali (v koprodukci s Kodaňskou královskou operou) v nové hudební verzi se 3. dějstvím v úpravě skladatele a dirigenta Eberharda Klokeho.

A řekněme hned, že jeho citlivý přístup opeře prospěl. Lulu je na rozdíl od Vojcka daleko přísněji svázána principy dodekafonie a formalistními postupy, což jí ubírá na posluchačské přístupnosti.

Kloke při respektu dochovaných zdrojů (především zpěvních partů) oživil zvuk novou instrumentací, například akordeonem, který spolu s částí muzikantů umístil na scénu, a bergovskou přísnost rozsvítil až mahlerovskou zvukovou barevností a dramatickou dynamičností.

Mladý dirigent Cornelius Meister vytáhl s tradičně výborně hrajícím orchestrem z partitury řadu výrazových detailů, ale i tak první dvě části působily poněkud odtažitým dojmem. Teprve poslední dějství gradovalo k sugestivnímu emotivnímu závěru.

Lulu jako znuděná měšťanská panička

Totéž lze říci o režii Stefana Herheima, který na rozdíl od divoké drážďanské Rusalky přistoupil k Lulu možná až příliš krotce a zvnějšku. Svou koncepci založil na tom, že příběh ženy kosící jednoho muže za druhým vsadil do cirkusové manéže se smečkou klaunů – odložených obětí Lulu. Tento princip se ale záhy okouká a pak už působí vysloveně mechanicky.

Norská sopranistka Gisela Stilleová zpívala Lulu již v Oslu a Kodani a má pro ni ve všech polohách znělý, technicky bravurní soprán, smysl pro bergovský „sprechgesang“ i působivý zjev. A také herecké schopnosti, jež ale režisér v prvních dvou dějstvích nedokázal využít, takže Lulu působila spíš jako znuděná měšťanská panička než jako strůjce i oběť věčné ženské vášně.

Drážďanská Lulu rozhodně stojí za výlet za hranice, už vzhledem k zoufalé absenci opery dvacátého století na našich scénách. Mimochodem v březnu chystá Semperova opera Weinbergerova Švandu dudáka v češtině.