V posledních letech se Šimek objevoval zejména na televizní obrazovce, kde spolu se Zuzanou Bubílkovou nemilosrdně tepal českou politickou scénu. Šimek byl sice vystudovaným učitelem, této profesi se ale prakticky nevěnoval. Už ve škole se raději zabýval divadlem, patřil k zakladatelům Divadelního klubu Olympik, který sídlil v místě dnešní Ypsilonky ve Spálené ulici. Právě tam se na samém počátku 60. let potkal s Jiřím Grossmannem, tehdy ještě hlavně muzikantem. Brzy si padli do oka a ještě než oba povolali na vojnu, stihli vytvořit několik představení.

Během služby v armádě se cesty obou autorů rozešly, mezi armádní umělce se dostal jen Grossmann, Šimek sloužil u spojařů. Po absolvování vojny se zase dali dohromady (Grossmannovi vojenští lékaři diagnostikovali leukemii). V roce 1967 se tato dvojice, vyznávající recesi, parodii a někdy až velmi černý humor, dočkala pozvání do Semaforu. Uvedli se parodií na školní akademie nazvanou Besídka zvláštní školy.

Návštěvní dny pokračovaly v Semaforu

Později uvedli řadu úspěšných premiér: několik dalších Besídek, čtyři Návštěvní dny, Večer pro otrlé aneb pět Pupáků. Popularita Šimka a Grossmanna kulminovala po srpnu 1968, kdy v "besídkách" dospěli až do polohy drsné politické satiry. S ní skončili na podzim 1970, když pak přešli z přímočarých ataků na narážky, dvojsmysly a také na zcela apolitický humor. Tomu se Šimek věnoval i po Grossmannově smrti (zemřel v prosinci 1971).

V Semaforu našel Šimek nové herecké partnery - Luďka Sobotu a Petra Nárožného, se kterými například úspěšně pokračoval v tradici Návštěvních dnů. Partnera pro psaní povídek (které byly v době spolupráce s Grossmannem jedním z vrcholů tvorby) ale nalezl až v polovině 80. let, kdy se dal dohromady s Jiřím Krampolem. Z jejich spolupráce vyšly například knihy Vlaková souprava pro třetí tisíciletí nebo Besídka bývalých žáků zvláštní školy.

Návrat k politické satiře v vlastním divadle

Po listopadu 1989 opustil Miloslav Šimek semaforskou jistotu a v prostorách kina Jalta na Václavském náměstí založil vlastní divadlo, nazvané po jeho někdejším partnerovi Divadlo Jiřího Grossmanna. Vrátil se také k politické satiře, do dění na politické scéně se trefoval nejprve na rozhlasových vlnách, od roku 1995 se začal objevovat i na televizní obrazovce v pořadu S politiky netančím. Pro něj našel svou poslední jevištní partnerku v bývalé moderátorce pořadu Co týden dal Zuzaně Bubílkové.

Diváci jejich pravidelné pošťuchování a komentování politické situace přijali velmi příznivě a pořad patřil k nejsledovanějším programům České televize. I proto vzbudilo na koncem roku 2000 rozruch rozhodnutí přejít do komerční Novy, kde se Šimek s Bubílkovou představovali pod mírně modifikovaným titulem Politické harašení aneb S politiky stále netančím.

Desetitisíce prodaných knih

Stejně jako dříve s Grossmannem či Krampolem i v poslední době vydal Šimek řadu knih, ve kterých představil výběr toho nejlepšího z televizního pořadu. Lidé tak mohou porovnávat, jak se vyvíjelo Šimkovo psaní s různými partnery. Knížek povídek napsaných s Grossmannem, Krampolem a naposledy Bubílkovou se prodaly desetitisíce, podobně jako desek se záznamy semaforských představení.

Miloslav (odmala zvaný Slávek) Šimek se narodil 7. března 1940 v Praze v rodině básníka Rudolfa Šimka. Jako dítě s oblibou poslouchal desky s Voskovcem a Werichem, už ve dvaceti se s kamarády vsadil, že napíše komické pásmo. A také to dokázal. Šimek byl ženatý s manželkou Marií, byl otcem dcer Evy, Magdaleny a Hany. Posledně jmenovaná bývala moderátorkou ranního programu Novy, kde nyní pracuje jako dramaturgyně.