Laureát Zlatého medvěda Faith Akin natočil vítězný film Proti zdi jako třicetiletý, stejně starý je i Daniel Burman, oceněný za snímek Ztracené objetí Velkou cenou poroty.

Průměrná soutěž

S prázdnou tak odjely z Berlína režisérské legendy jako Théo Angelopoulos, Eric Rohmer, John Boorman, Ron Howard i Ken Loach, jehož Něžný polibek odměnila pouze nestatutární ekumenická porota.

Čtyřiačtyřicetiletý Korejec Kim Ki Duk, oceněný za nejlepší režii filmu Samaritánka, se tak stal jakýmsi spojovacím článkem mezi letos výrazně oddělenými generacemi filmařů na Berlinale.

S výjimkou Něžného polibku, působivého i vtipného příběhu lásky dvou lidí různého původu a vyznání v současné Británii se ovšem porotě nelze divit: filmařští veteráni rneuchvátili, zdá se, že jen rozmělňují, co kdysi kinematografii přinesli (Angelopoulos, Rohmer) nebo se dokonce vydali do slepých uliček. To je případ Johna Boormana, jehož film Země mé lebky, v němž se vrací do Jihoafrické republiky bezprostředně po skončení apartheidu, působí bezmála jako zneužití tématu pro povrchní zápletku milostného vzplanutí amerického (černého) novináře a bílé jihoafrické reportérky na služební cestě.

Bohužel však ani většina ostatních filmů letošní berlínské soutěže nepřinesla nic oslnivého. Nesla se v natolik průměrném duchu, že se porota nejspíš rozhodla svými cenami upozornit na mladé - možná i trochu bez ohledu na to, zda si to jejich filmy zasloužily.

Filmy podle skutečnosti

Shrnutí dojmů z letošního Berlinale příliš radostné není - ať jde o úroveň filmů nebo světa, který reflektují. Výrazné je téma dobrovolných i nedobrovolných útěků, snaha vymanit se z prostředí, které determinuje život člověk, ať jde o rodinu, etnikum nebo zemi, kde se člověk narodil. Právě tyto filmy patřily na festivalu k nejzdařilejším.

Dva mladí Vietnamci v norsko americkém snímku Hanse Petera Molanda Nádherná země prchají z Vietnamu do Ameriky, mladý muslim v Loachově Něžném polibku musí opustit svou komunitu, aby mohl žít s katolickou dívkou, přestože on i jeho rodina bydlí stejně jako ona v Glasgowě, turecká dívka z vítězného německo-tureckého filmu Proti zdi se vdá jen proto, aby se vymanila z despotického vlivu své rodiny.

Víc než jindy a jinde bylo v Berlíně filmů, natočených podle skutečných událostí. Přitom si mnohdy za základ vzaly případy "z černé kroniky" opředené značnou dávkou senzačnosti.

První láska je příběhem psychopatického muže, který donutil svou milou k hubnutí tak drastickému, že ho (zhruba na váze 37 kilogramů) utloukla železnou tyčí, německý film Was nutzt die Liebe in Gedanken vypráví sedmdesát let starý tragický příběh bisexuálního muže, milovaného zároveň bratrem a sestrou, Zrůda (Monster) je rekonstrukcí případu masové vražedkyně, jež byla před dvěma lety ve Spojených státech popravena.

Výborná Theronová

Herecký výkon Charlize Theronové ve Zrůdě je zajisté mimořádný (má Zlatý globus, čeká na Oscara), takže ho porota evidentně nemohla přehlédnout, ale zároveň ocenila Catalinu Sandino Morenovou za výkon ve filmu Maria milostiplná o dívce, která pašuje ve vlastním těle drogy, což je téma rovněž přitažlivé, ale ztvárněné s mnohem menší mírou senzacechtivosti.

 

Hlavní ceny Berlinale 2004
Zlatý medvěd
Proti zdi (Gegen die Wand) Německo/Turecko režie Fatih Akin
Stříbrný medvěd - Velká cena poroty
Ztracené objetí (El Abrazo Partido) Argentina režie Daniel Burman
Stříbrný medvěd: Režie
Kim Ki-Duk Samaritánka (Samaria) Korea
Stříbrný medvěd: Ženský herecký výkon
Charlize Theronová Zrůda (Monster) USA
Catalina Sandino Morenová Maria milostiplná (Maria, Ilena de gracia) USA/Kolumbie
Stříbrný medvěd: Mužský herecký výkon
Daniel Hendler Ztracené objetí (El Abrazo Partido) Argentina