Rodný Kolín, šumavský penzión U Dušků, kam se Jaroslav uchýlil po rozvodu, aby v klidu mohl meditovat, Nepomuk pod Zelenou Horou i obec Polánky s Jednotným zemědělským družstvem, jsou pak dějištěm koláže, v níž se skládají zážitky mnoha generací do jednoho obrazu.

Jak říká autor, někdo píše z jedné vody na čisto, jako Hašek svého Švejka. Ostatní spisovatelé jsou podle něj chudáci, protože se nadřou. Text dlouho opracovávají, připisují epizody a opatrně škrtají v už hotovém příběhu.

Tou cestou se do příběhu dostane Filip, kolínský strýc Franze Kafky, i rozbité zadnice místních gardistů, kteří jeli podpořit revoluci 1848 do Prahy v okamžiku, kdy byla na ústupu, a zmalovali je císařští. Dále pak slavná Ema Destinnová, přítelkyně tety Růženy, taktéž umělkyně, úspěchy i porážky generála Rommela, stejně jako nálety na Kolín před koncem války.

Freska zvolna se měnících obrazů

Jaroslav se pomalu ptá, nakolik ho ovlivnily zážitky příbuzných, jejichž osudy míchá Kamen s prožitky současníků a dávných osobností, jako byl třeba sv. Vojtěch. Vznikla tak pozvolně tkaná látka svědčící o proměnlivosti opakujícího se života. Jinak by přece Jaroslav, věnující se vzpomínkám ze všech stran, nemohl v poslední větě konstatovat, že je znova na začátku.

To když mu sestřenice Zita vyprávěla o fotografii tety Růženy s Anny Ondrákovou. Manželkou Maxe Schmelinga, německého boxera, později hamburského výrobce vaječného koňaku, jehož vítězství nad černým Joem Luisem tolik potěšilo nacisty…

Uprostřed „akčního“ dějového čtení vznikla freska zvolna se měnících obrazů. Kamen jde stylově proti proudu. Ale čtenář s ním ví, že se hodně v běhu života opakuje, žádný návod k použití přitom neexistuje.

Hodnocení: 85 %