Do kin vstupuje český snímek o tom, že Láska je láska

Nevím, zda to byl záměr, ale ve výsledku z filmu skutečně na sto honů ční snaha přitáhnout diváky na lacinou popovou zábavu a současně jim naservírovat mudrování na téma tolerance a lyrický příběh o srdci, které vidí víc než oči.

Shrnout děj znamená limitně se přiblížit vyprávění Cimrmanovy operety Proso: mladičká nevidomá dívka Maruška Kalátová žije s dědečkem (maminka umřela, otec neznámý), který o ni láskyplně pečuje. Dědeček má rasistické předsudky. Dědeček také prožije pozdní lásku s bývalou spolužačkou Libuškou.

Maruška touží po lásce. Potká svého prince, romského mladíka Marka, který ji pozoruje, když myje nádobí v restauraci, kde Maruška hraje hostům na klavír. Marka trápí v kuchyni rasisti, ale hodná servírka zprostředkuje setkání s Maruškou. Marek Marušce nepřizná, že je Rom.

Kalátových soused Karel Fuks úpí pod okovaným pantoflem své odporné ženy Zdeny. Zdena se nedokáže smířit s homosexuální orientací jejich syna Honzy a chce ho předělat na „normálního“ kluka. A Libuška? Ta si léčí Alzheimerovu chorobu marihuanou a za její pěstování ji pronásledují policajti. Někdo se narodí a někdo umře.

Linie Maruščina příběhu je citlivá, křehká, chvílemi jí zaperlí jemný až dojemný humor, poezie první lásky i zklamání je působivá. Hodně se o to zasloužila Maruščina představitelka Aneta Krejčíková, která krátce poté, co zazářila jako drsná prostitutka ve filmu Poupata, dokazuje velkou šíři svého hereckého talentu.

V tandemu s Petrem Nárožným jsou skvělí a například scéna, kdy on jako dědeček kupuje své vnučce prádlo, patří k nejvtipnějším i nejdojemnějším.

Jenže tahle linie by na celovečerní film jednak nestačila, jednak by to byl patrně onen malý příběh o velkých věcech, na které se do kina moc nechodí. A tak na něj Horský s Cieslarem navěsili spoustu zmíněných vedlejších příběhů, bohužel to však učinili po vzoru pejska a kočičky, když vařili dort: do spousty cukru o lásce přidáme pár hořkých mandlí na téma (ne)tolerance a osolíme to slzami.

Především však tvůrci ony další příběhy vedou ve zcela jiném žánrovém duchu než ten hlavní. Scény v rodině Fuksových, kde manžele hrají Simona Stašová a Ondřej Vetchý a jejich syna Honzu Petr Vančura, sice nepostrádají humor, je však rodu mírně řečeno lidovějšího než v Maruščině příběhu. A když dojde na vibrátor, chlípného dědka v galerii a bordel, kam matka v rámci „léčby“ přitáhne svého syna, člověk má pocit, že je v docela jiném filmu.

Linie dědečkovy pozdní lásky by byla vcelku přijatelná, ale zápletka s marihuanou je už notně plevelná, protože s ničím ostatním ve filmu nijak nesouvisí, slouží jen jako další „problém“, o který se film zlehka otře.

Ostatně velmi zlehka se otírá i o ty ostatní. Ta nehezky zavánějící lehkost je třeba už v tom, že romského chlapce hraje neromský herec Maciej Cymorek s andělskou tváří, který o své přípravě na roli přiznal, že se musel hlavně opalovat… Eliška Balzerová jako Libuška je pak další v řadě výborných herců, kteří posloužili v základě velmi slabému, ale technicky slušně odvedenému filmu a dovedli ho svými výkony těsně nad průměr.