"Nemůžu se dočkat. I kdyby to měl být propadák, chci se posunout o krok dál, protože část první desky vznikla před strašně dlouhou dobou a když ji mám pořád dokola poslouchat, je mi z toho už dost mizerně.", sdělila Jonesová tisku před realizací svého úmyslu.

Jako trpělivá Popelka

Její den přišel. Právě vychází album Feels Like Home a už jeho orientační náslech prozradí, že momentální představu o osobnosti jménem Norah Jonesové zachovává, ba co víc: posunuje ji a rozšiřuje.

Není to zdaleka pouze její práce. Svou milovanou doprovodnou kapelu The Handsome Band, ve které ji pevně drží v bocích především častý spoluautor písní, kytarista a baskytarista Lee Alexander, doplňovala podle potřeby pozoruhodnými hosty.

Znalci zachytí hlas countryové superhvězdy Dolly Partonové v countryové písni Creepin" In, z legendárních The Band pomohli bubeník Levon Helm a klávesista Garth Hudson a přítomni jsou i další instrumentalisté. Přirozenou uvolněnost hlavních protagonistů tak ještě ponouká elán a erudice rukou a hrdel zkušených praktiků.

Srovnávat novinku s předešlým úspěšným počinem je složité už jenom proto, že se Jonesová nepřestala pohybovat v totožných inspirativních tůňkách. Kolekci dominuje její něžná hra na piano, k ní se přidávají kousky jazzu, blues, soulu, country i folku. Nesplácala to v jeden obrovitý slepenec, ani náhodou. Ona se vším tím krásným probírá s noblesou hudební dámy, své přikládá ke svému a připomíná trpělivou Popelku oddělující zrno od plev.

Potichu, potichoučku

"Během nahrávání jsem měla pocit, že je nová deska úplně jiná, taková funky. Pak jsme si ji pustili znovu a zjistili jsme, že je stejná. Pořád dost utahaná. Ale já už jsem taková, nemohu si pomoci," přiznává zpěvačka.

Sbírka Feels Like Home je stejně vyspělá jako debut. Jonesové talent je nepřehlédnutelný, její hlas působí hebce, citlivě a flexibilně. Je silný v úvodní singlové Sunrise, bluesově naříká a countryově se vznáší ve What Am I To You?, a naopak velmi smutno s ním je v Carnival Town a závěrečné Don"t Miss You At All. Evokuje v tu chvíli ten nejzapadlejší bar ve čtyři hodiny ráno, když už jsou všichni unavení a zpívat může jen ta holka za piánem, která má neuvěřitelný talent, a každý se diví, co v tomhle zapadákově vlastně dělá.

"Moje deska je jemná. Zpívám na ní tišeji, než jsem měla původně v plánu. Stalo se mi to i u debutu, ale měla jsem pocit, že to bylo způsobeno mým prvním pobytem ve studiu. Teď už jsem si jistá, že hlavní příčinou je nechuť zapadnout mezi stávající pop music tak, jak ji známe," přiznává.

Nové album čtyřiadvacetileté zpěvačky je intimní duchovní potravou. Není na něm jediné kvítko, které by na té rozkvetlé hudební louce překáželo a není na něm žádná jiná nekalost. Není na něm ale ani moment, který by jej vyvedl z daného uměleckého rozmezí.

S ohledem na zpěvaččinu filozofii je to dobře. S ohledem na posluchačské tendence přecpat se kvalitní hudbou dřív, než se urodí potřetí, je nejvyšší čas nachystat si náruč pro další žeň vavřínů a současně přemýšlet o tom, co by šlo příště udělat lépe a především svižněji.

Norah Jones: Feels Like Home

EMI, 46:24