Po dvou letech jsou tu znovu: Muži, kteří nenávidí ženy

Odpověď je ale celkem jasná: jednak proto, že Davida Finchera, tvůrce temných thrillerů podobného ražení (Sedm, Zodiac), musela předloha ohromně lákat. Jednak pro americké diváky, kteří přece na švédské (ani jiné neamerické) filmy nechodí. A také pro ty diváky na celém světě, kteří už na švédské (ani jiné neamerické) filmy nechodí.

Nový film sice dějově kopíruje jak literární předlohu, tak snímek Nielse Ardena Opleva, ale přesto nese jasnou pečeť Fincherovy režie včetně jeho další spolupráce s Trentem Reznorem a Atticusem Rossem. Jejich hudba přidala body už The Social Network a i tentokrát má výrazný podíl na filmovém zážitku stejně jako obrazová atmosféra filmu.

Příběh Larssonova románu Muži, kteří nenávidí ženy je prvním dílem trilogie Milénium, což je zároveň název vydavatelství, jehož spolumajitelem je novinář Mikael Blomkvist.

Ten ale přijde hned ze začátku o pověst (a všechny úspory) v prohraném soudním sporu. Nicméně záhy dostane nabídku od průmyslníka Vangera: odjet na venkov a pod záminkou psaní jeho životopisu rozluštit dávnou záhadu. Vangerova neteř Harriet totiž před čtyřiceti lety zmizela beze stopy, a i když to nikdy nebylo prokázáno, Vanger je přesvědčen, že byla zavražděna někým z rozvětvené rodiny, v jejíž minulosti jsou vedle jiných nepěkností i vazby na nacismus.

Paralelně sledujeme příběh všestranně nadané, zdatné a obratné mladé hackerky Lisbeth. Pracuje pro detektivní agenturu, ale protože je úředně nesvéprávná, musí se pravidelně hlásit poručníkovi, jedné z nejodpornějších lidských zrůd, jaké si lze představit.

Lisbeth žije prací, ale od začátku je jasné, že v její minulosti je cosi velmi temného. A čím víc se linie Mikaela a Lisbeth přibližují, tím víc cítíme, že ona je hlavní hrdinkou Fincherova filmu.

Režisér pro ni našel skvělou představitelku: Rooney Maraovou, která hrála mimo jiné už v The Social Network, prochází ve filmu nevídanou proměnou jak fyzického, tak psychického rázu.

Na počátku zcela uzavřená bytost, na níž piercing, číro i trvale naštvaný výraz vypadají ještě divněji než na komkoliv jiném. Je jasné, že Lisbeth nemá ráda sebe, lidi ani svět. Postupem filmu se však zvolna mění, přibližuje se divákům stejně nenápadně, jako se její postava přibližuje sama sobě.

A tak jak je postava Lisbeth ve skutečnosti zajímavější než jasně daná postava Mikaela Blomkvista, tak i Maraová poutá pozornost víc než Craig jakkoliv i on podává výkon působivější než ve své zatím nejslavnější bondovské roli.

Obsazení Craiga sice podporuje typicky chladné a odtažité Fincherovo podání příběhu, jeho výkon ovšem nepřekračuje herecký standard.

Zato proměna Lisbeth, v níž postupně odhalujeme citlivou bytost, která touží po blízkosti jiného člověka, přináší dokonce možná větší napětí než vlastní rozplétání dávné záhady. To se skoro už od chvíle, kdy Mikael a Lisbeth začnou pracovat společně, začíná poněkud táhnout, až příliš dlouho (byť v rychlém tempu) sledujeme, jak jeden nebo druhý z nich něco hledá, odněkud někam přejíždí, něco ho napadlo…

Milovníkům švédského filmu se nejspíš nebude rozmáchlost, chlad i viditelně nesrovnatelně vyšší rozpočet Fincherova snímku líbit. Je to však jeho film, jeho rukopis je dobře rozeznatelný a zábava je to pořád lepší než většina současné produkce tohoto žánru. Navíc tu navzdory velmi temnému příběhu nechybějí záblesky sympatického humoru.