Co vás na tomto filmu lákalo nejvíce?

Myslím, že první, co mě na tomhle filmu zaujalo, byl David Fincher. Ale stejně tak i scénář Steva Zailliana. Knihy jsem znal, věděl jsem, jak jsou populární a jak skvělá byla první z nich. Udělalo na mne velký dojem, jakým způsobem si Steven se scénářem poradil.

Četl jste ty knihy předtím, než jste se o film začal zajímat?

Jsou to skvělá díla moderní literatury. Zaujalo mě především to, že když se první díl objevil na špičkách žebříčků bestsellerů a prošli jste se čekárnou na letišti, tak tu knihu četla neuvěřitelně překvapivá směsice lidí, od dospívajících dívek až po osmdesátileté důchodce a důchodkyně. Zdálo se, že přitahuje všechny bez rozdílu a tehdy jsem si to nedokázal vysvětlit. Pak jsem si ji přečetl a pochopil jsem.

Jaký člověk je vaše postava, novinář Mikael Blomqvist?

Bojuje v kapitalistickém systému za spravedlnost a na začátku knihy ho osud – obrazně řečeno – vykastruje. Fascinuje mě jeho ego. Je důvodem toho, že je v tak zuboženém stavu, protože si o sobě myslel, že je nedotknutelný, a zaplatil za to.

Musel jste se na roli novináře připravovat?

Mám spoustu přátel, kteří jsou novináři, zahraniční reportéři či finanční komentátoři. Znám je celý život. Ale když jsem na tomhle filmu začal pracovat, zrovna jsem dokončil Kovboje a vetřelce a byl jsem štíhlý jako v šestnácti letech. A David mi doslova cpal talíře těstovin, abych trochu přibral. Podle něj jsem nevypadal jako novinář!

Jak náročné bylo natáčení v porovnání s natáčením bondovky?

V podstatě je velice těžké nějakou bondovku natočit, ale tohle natáčení bylo náročné zase v jiných ohledech. Byla to velká herecká výzva. Velice těžká, ale opravdu uspokojující práce. V tomhle filmu se objevují skvělí herci. Pracovali jsme na něm skoro rok a jediné, co nás zajímalo, bylo, abychom odvedli tu nejlepší práci. To je vše.

Je možné si při náročném natáčení poměrně temného scénáře užít legraci?

Čím závažnější je téma filmu, který točíte, tím větší je šance, že se začnete chichotat – už ze samotného principu věci. David má na place rád uvolněnější atmosféru, ačkoliv pokud to začíná rušit, ihned náladu opět zvážní. Musíte vědět, kdy se smát a kdy být zticha. Soustředíte se a občas si trochu ulevíte. Bylo to vypjaté, náročné.

Čím závažnější je téma filmu, který točíte, tím větší je šance, že se začnete chichotat – už ze samotného principu věci.

Čím závažnější je téma filmu, který točíte, tím větší je šance, že se začnete chichotat – už ze samotného principu věci.

FOTO: Falcon

Adaptace Davida Finchera a Steva Zailliana proměnila poměrně tlustou knihu do podoby divácky stravitelného celovečerního filmu. Co na to řeknou fanoušci knihy?

Pokud adaptujete knihu, musíte s ní pracovat, protože děláte film. Přesouváte se k vizuálnímu médiu a to znamená, že nutně o leccos přijdete. Ale současně mnohé získáte a právě na tyhle věci se musíte soustředit. V případě několika událostí jsme museli změnit lokace a dávalo to smysl. Vše pak bylo kompaktnější a vůbec toho nelituji. Myslím, že dílo prezentujete takové, jaké je, protože se přesouváte z literárního média na vizuální. Nic s tím nenaděláte. Nemůžete se za to omlouvat.

To, že jste se nepodíval na švédsky mluvené adaptace, bylo vaše rozhodnutí?

Ano, bylo to velice záměrné. Když mi tu roli nabídli, byl jsem v Novém Mexiku. Měl jsem ty filmy u sebe a plánoval jsem, že se na všechny podívám. Pak se objevila tahle nabídka a já si říkal: „No, teď už je vidět nechci. Nejde to. Nechci se nechat jakkoliv ovlivnit.“ Pochopitelně budou některé věci podobné. Pracujeme se stejným výchozím materiálem. A já na to nechtěl při natáčení myslet.

Proč jste se v mládí rozhodl právě pro herectví?

Naprosto upřímně, bez nejmenšího zalhání, je herectví tím, čemu jsem se chtěl odjakživa věnovat. Myslím, že jsem se tím nakazil už v dětství, když jsem v devíti nebo deseti letech nadšeně sledoval všechny filmy a chodil do kina tak často, jak to jen šlo. A měl jsem to štěstí, že mě už jako malého brali rodiče často do divadla, takže jsem viděl řadu divadelních her. Chytilo mne to a nikdy nepustilo.

Existovaly nějaké konkrétní filmy, ke kterým jste se jako chlapec vždycky vracel?

Jako kluk jsem se nedíval na klasiku. To přišlo až později. V mém případě šlo o filmy jako Blízká setkání třetího druhu, Blade Runner, Vetřelec. Tehdy se kupodivu točila spousta science fiction filmů a šlo o nejvytříbenější žánr filmové tvorby. Žasl jsem nad nimi. Pamatuji si, jak jsem poprvé viděl Blade Runnera v kině za rohem od místa, kde jsme bydleli, a neměl jsem vůbec tušení, na co se vlastně dívám. Vůbec.

Nikdy předtím jsem nic podobného neviděl a mám pocit, že jsem si tehdy říkal, že chci v takových filmech hrát. Existují režiséři se skvělým smyslem pro styl a vizuální okázalost. Jsem obrovským fanouškem Hitchcocka: ten dokázal zkombinovat vypravěčské umění, zejména v případě thrillerů, s úžasnou vizuální ladností.

Chtěl byste se někdy věnovat produkci, psaní scénářů či režii?

Nevím. Ano, teoreticky bych rád něco vytvořil. Zrovna včera večer jsem viděl The Ides of March a byl to skvělý film. Existuje něco, co George Clooney nedokáže? Režíroval ho s velkou jistotou a je to velice sexy a silně politický a zajímavý film, svým způsobem zábavný. Ale upřímně, domnívám se, že režírování je nevděčná práce. Všichni se na vás pořád dívají a neustále se vás ptají: „Co máme dělat teď?“ Nejsem si jistý, že něco takového je pro mě.