Jiří Kuna o nálezu Zahradní slavnosti: Přijde mi to, jako bych našel svatý grál

Množství i různost reakcí mě zaskočily. Nejvíc asi to, že mě řada lidí pokládá za podvodníka, anebo za člověka, který chce získat po smrti Václava Havla lacinou popularitu.

Ano, po zveřejnění článku v Právu se mi do bytu někdo dobýval, ale těžko říct, jestli to mělo přímou souvislost s nálezem textu.

To je i pro mě záhada. Vzpomínám si, že se o tom u nás mluvilo, ale to jsem byl kluk, kterého víc zajímalo, jak sestrojit prak. A že se mi tehdy doporučovalo moc o tom nikde nemluvit.

Já mám takovou teorii, že moje maminka se svou sestrou se někde sešly na mejdanu s lidmi, kteří tam ten text přinesli s tím, aby ho někdo u sebe schoval. A protože maminka vyrůstala v rodině, kde otec byl za komunistů dost perzekvovaný, tak se k tomu propůjčila, protože to cítila jako jistou formu satisfakce vůči totalitnímu režimu.

Asi to zní zvláštně, ale opravdu ne. Maminka zemřela v roce 1993 a v té době už se na ten text dávno zapomnělo. Kdyby nebylo toho, že se stěhuju, tak jsem ten peřiňák asi ještě dlouho neotevřel. Text ležel pod gramofonem z roku 1973. Vzhledem k tomu, že v tomto bytě bydlíme od roku 1971, přepokládám, že se k nám dostal až někdy v průběhu 70. let.

Maminka často zmiňovala Jiřího Dienstbiera, ale jaký k němu měla vztah, to nevím.

Určitě ne. Maminka pracovala jako zdravotní sestra v diagnostickém ústavu pro mládež na Vinohradech. Tatínek je vystudovaný historik, který dělal archiváře, ale protože měl problémy s totalitním režimem, byl poté topičem v kotelně a nakonec byl odsunut na Kokořín, kde jsem díky tomu strávil krásné dětství.

Otec je sečtělý člověk, i když jeho názory na Havla dramatika a Havla prezidenta se různí. O nálezu jsem ho informoval, ale on o popularitu nestojí. Já ostatně také moc ne.

Několik dní jsem váhal, jestli o tom mám vůbec někomu říct, protože mi bylo jasné, že budu pokládán za podvodníka nebo prospěcháře. Ale pak jsem se rozhodl. Víte, mně to chvílemi přijde, jako bych našel svatý grál. A to si nemůžu nechat pro sebe. Dostal jsem hodně rad, co s tím textem mám udělat. Například že ho mám co nejrychleji prodat, dokud neopadne vlna zájmu o Václava Havla.

Upřímně řečeno, zatím nevím. V první řadě se o něj budu muset postarat po technické stránce, protože stránky jsou křehké a poničené, takže je potřeba je zafixovat, aby se dál nerozpadaly.

Opravdu nevím. Ne že bych peníze nepotřeboval, ale tohle není jako vydražit nějakou součást oděvu. Celá ta věc s nálezem textu má pro mě zvláštní energii. Vždycky mě zajímaly etické otázky spojené s jakýmkoli lidským konáním a tady cítím velkou zodpovědnost. Ale ať už se rozhodnu, jak se rozhodnu, v každém případě naskenovaný text zpřístupním odborníkům, kteří se dílem Václava Havla zabývají.

Divadlo mě nikdy příliš nepřitahovalo, k mým zájmům patří hudba, především jazzrocková, a fotografování. Ale na Václava Havla mám osobní vzpomínku z listopadu 1989. Tehdy mi bylo devatenáct a revoluci jsem prožíval naplno jako člen stávkového výboru, který technicky zajišťoval dění u sochy svatého Václava. Tři měsíce jsem tam spal a doma se neukázal. Byly to nejúžasnější dny mého života. Tam jsem se tehdy osobně setkal s panem Havlem a potřásl jsem si s ním rukou. Ale že mám doma jeho Zahradní slavnost v peřiňáku, o tom jsem v té době neměl tušení.

Určitě. Pro mě je v téhle chvíli nejtěžší, že nedokážu přesvědčit lidi o tom, že jsem si nic nenačasoval pro svou popularitu, ani že vlastně dost dobře nevím, jak s tím textem naložit. Ale vím, že kdyby mě vedl jen nějaký prospěchářský záměr, tak bych neprožíval ten prazvláštní pocit čehosi mimořádného, co mě bez mé zásluhy potkalo.

Jak už jsem řekl, do divadla moc nechodím a k dramatickému dílu Václava Havla nemám prakticky žádný vztah. Ale kdyby nález tohoto textu vedl třeba k nastudování Zahradní slavnosti v této verzi, určitě bych se rád přišel podívat.