Je dobré, že se na festivalu nakonec většinou objeví. Bez Bílého divadla by totiž jasný obraz divadelnictví v severomoravské metropoli byl rozmazanější, šedivější. Před měsícem hráli v multiprostoru za Divadlem loutek na Černé louce morálně oprávněného Evropského hlavního města kultury 2015. A měli nabito.

Z hrany času smrti

Bílé divadlo je souborem neprofesionálním. Jeho otevřenost, nepravidelnou dramaturgii, „co nejméně slov, nic na odiv“ (Holan) obdivovala však už skoro celá Evropa. Bývají pravidelnými hosty mezinárodního Divadla evropských regionů v Hradci, Divadla Plzeň i dalších přehlídek.

Nezapomenutelný je skandál v Plzni. Ti antikristi měli hrát Lyžaře podle nádherné knížky Martina Velíška přímo u paty katedrály sv. Bartoloměje na Náměstí republiky. Festivalovou premiéru zhlédly asi dvě stovky diváků. Církev svatá, přetvářku má ve štítu, se zhrozila, odpojila proud a další produkci – hraje se bez oděvu - zakázala.

Cenzuru veřejného prostoru řešil tisk, primátor. Okamžitě se však našli dobráci, kteří osvětlovací kabel natáhli přes ulici. Výsledek? Na reprízách obtloustlých chlapů s lyžemi na nohou a s bimbákem v rozkroku bylo narváno, na tu poslední přišlo půl druhé tisícovky lidí. Ani nevím, jestli Číhal poslal na biskupství děkovné psaní…

Postele jsou z rozhraní našeho světa. Kamsi do domova s péčí nebo umřít do eldéenky přivážejí zubožené postavičky. Hrana života a smrti. Každá má svůj osud, příběh, bolest, zapomnění. Postele jsou bílé jako divadlo a písně bolestné jak přestálé rány.

Nekamenujte proroky

Bílé divadlo přiznává inspiraci Holanem, Hrubínem, Čechovem. V Postelích můžeme hledat i protipól Seifertových Starých žen. Obraz života se mění v plátno smrti, osudy odvážejí ze scény - i s člověkem. „Je to smutné, ale je to už, sakra, pomalu o nás,“ špitl mi po představení Číhal ve chvíli rozjímání. Docela už posmutněle.

Diváky u vchodu vítá tulák-bezdomovec. Sní a zapomíná na bankroty, na chudobu tam za zády, na ulici. Všechny provází písnička, a na hraně nás vítá oslnivé světlo. Bílé divadlo nabídlo další výmluvnou scénickou poezii beze slov. Není to divadlo profesionální, ale proboha, už nikdy ty dobré duše neodhánějte. Od kostela ani od Ostravaru.

Bílé divadlo Ostrava - Vladimír Machek, Jan Číhal: (Postele) Zde - na ostrém rozhraní života. Kolektivní práce členů Bílého divadla. Hudba Pavel Helebrand, Jana Sglundová. Premiéra 25. června 2009 na Festivalu Divadlo evropských regionů Hradec Králové, psáno z reprízy 3. prosince 2011 na Ostravaru v Ostravě.

Celkové hodnocení: 75%