Článek
Osobně ji sama nabízím, protože vím, že když se člověk soustředí na odpovědi, nemyslí na to, jak budou působit v psané podobě. Navíc větší rozhovor je novinářská práce, ne jen přepis natočeného materiálu, a je dobře, když jsou obě strany s výsledkem spokojeny.
Samozřejmě že u rychlých, třeba jen telefonických odpovědí na jednu dvě otázky je autorizace nesmysl. Už vzhledem k času, který je na ni třeba, by komplikovala práci v deníku nad únosnou míru. Totéž platí o reportážích, kde novinář mluví s více lidmi a jen části jejich odpovědí pak použije jako přímé řeči ve svém vlastním textu.
Mohli fotit jen naaranžovanou skupinu herců
Reportáže z natáčení filmů spočívají v tom, že produkce pozve novináře na plac, nechá je v tichosti dívat na „akci“ a pak – většinou v polední přestávce – mohou udělat krátké rozhovory s tvůrci a herci.
Z toho, co vidí a co se dozvědí, napíší reportáž. Někdy produkce pozve i fotografy, kteří mohou fotit přípravu a zkoušky, jindy nabídne vlastní fotografie.
V říjnu jsme byli pozváni mimo jiné na natáčení filmu Okresní přebor z fotbalového prostředí. Hned při příjezdu se ale pozvaní fotografové dozvěděli, že nesmějí fotit na fotbalovém hřišti, aby nebylo poznat, co všechno se na něm bude ve filmu odehrávat.
Vlastně mohli fotit jen naaranžovanou skupinu herců, což není celkem k ničemu, a po delším smlouvání ještě pár minut – ale před začátkem zkoušky – v šatně. Ostatně celé načasování naší návštěvy bylo takové, abychom nic z natáčení neviděli. Ale nešť, mluvila jsem s režisérem Janem Prušinovským, herci Ondřejem Vetchým, Luďkem Sobotou i dalšími a byly to veskrze příjemné rozhovory.
Překvapení však přišlo v podobě žádosti, abychom poslali režisérovi své reportáže k autorizaci. Prý aby nedošlo k faktickým chybám hlavně ve jménech. S podobným přáním jsem se za dlouhé roky v této profesi ještě nesetkala, jména Prušinovský, Sobota i Vetchý dost dobře znám a stavovská čest mi velela odmítnout, protože reportáž je můj vlastní text, moje odpovědnost.
Autorizace fotografií?
Nicméně vcelku jsem neviděla důvod, proč by to, co napíšu, nemohl kdokoliv číst (stejně to bude v novinách), a tak jsem „autorizaci“ slíbila. S tím, že případnou faktickou chybu ráda opravím, ale žádné jiné zásahy do svého textu respektovat nehodlám. Jenže než jsem reportáž napsala, volala mi žena, která celou akci organizovala, abychom poslali také fotografie. „Pan režisér schvaluje i vizuál,“ řekla doslova.
Přiznám se, že to už na mě bylo trochu moc – nejenže fotografové nesměli fotit, co viděli, ale z toho mála, co fotit mohli, ještě aby posílali práci ke schválení jinam než svým zaměstnavatelům!
A tak jsem nakonec „za trest“ neposlala nejen fotografie, ale ani svůj text. Pokud ho pan režisér četl v novinách, zřejmě byl spokojen. Nikdo nevolal.