A nejen to. Počítejte s tím, že přijdete o řadu přátel z uměleckých kruhů. A po ulicích choďte raději s doprovodem.

To se takhle jednou kritik Arnošt Procházka procházel po Ferdinandově, dnes Národní třídě, když tu k němu přistoupil spisovatel a dramatik Jaroslav Kvapil, též režisér a šéf činohry pražského Národního divadla, a po dotazu, zda se vskutku jedná o Procházku, udeřil jej do tváře. Kritik ale nelenil a Kvapilovi políček vrátil.

Oba byli úctyhodní pražští intelektuálové, stejně jako básník Jiří Karásek ze Lvovic, který tuto historku zaznamenal.

Už se na ulici s umělci nefackujeme, my si píšeme

My se dnes (až na vzácné výjimky!) už na ulici s umělci nefackujeme, my si píšeme. Stalo se v posledních letech zvykem, že umělci nespokojení s kritikou své inscenace posílají do redakcí dopisy, často s prosbou o jejich otištění. Délka a tón se řídí profesí i temperamentem pisatele. Mám jich pár ve sbírce a některé stojí za silvestrovské zveřejnění.

„Někdo z nás dvou je pitomá koza, když nedovede rozlišit výklad od výsměchu,“ napsal mi ve své rozhořčené popremiérové reakci známý divadelní režisér. A končil svůj dopis hořce výhružným sdělením: „Váš článek si vystavím na víko od rakve.“

Protože již není mezi námi, doufám, že tak neučinil, aby se mými kritickými větami neužíral i na věčnosti. Pro klid čtenářovy mysli ale dodávám, že citovaný dopis byl z počátku jeho tvůrčí činnosti a že nás poté pojilo letité upřímné přátelství.

Velmi často se setkáte s názorem, že kritik je ten, který by rád dělal tvůrčí profesi, kdyby to uměl. Leč protože mu to nejde, píše (zlé) kritiky.

Sahám po dopisu operního pěvce z doby nedávné, adresovaném zástupci šéfredaktora: „Kdyby se paní Hrdinová sama postavila na jeviště (o čemž možná jistě i snila!), pochopila by, co práce operního pěvce obnáší.“ Nu, na jevišti jsem stála a stojím jen příležitostně, zato jsem dost dlouho vykonávala profesi dramaturga, takže o divadle „z té druhé stránky“ opravdu něco vím. I o tom, jak těžko se snáší nepříjemná kritika. A naučilo mě to nepsat pokud možno arogantně, jak je dnes v módě.

Spiknutí

„S velkým pochopením jsem si v Právu přečetl několik jedovatých větiček padajících na mou hlavu. Důvod je jasný. Pokrytecká zmínka o pragocentrismu mě dokonce pobavila,“ napsal mi jeden z brněnských herců. Představa, jak Pražáci nesnášejí Brňany, je rovněž nevykořenitelná. V Brně ještě chvíli zůstaneme. „Všiml jsem si, že ve své recenzi opakujete skoro doslova některé výhrady, které zazněly již v recenzích předcházejících. Že by náhoda?“ dotazuje se ironicky brněnský autor dětského muzikálu.

Představa, že se kritici během premiéry slezou ve foyer, aby sjednotili své zbraně ve frontálním útoku na dané dílo, patří také do oblasti umělci s oblibou šířených fám. Raději se kolegům o pauzách vyhýbám, abych nebyla nařčena ze spolčení.

Jsou ovšem i kritici, kteří o pauzách dychtivě čerpají mínění druhých, opravujíce, někdy o sto osmdesát stupňů, bryskně mínění svoje. Inu, nikdo nejsme dokonalý, jak praví Osgood Fielding na závěr muzikálu Sugar.

Kritik v českých zemích nemá ovšem zdaleka takovou moc jako jeho zámořští kolegové. Na Broadwayi se prý producenti po premiéře odebírali se svou suitou do oblíbené restaurace, kde do rána očekávali obávaný výrok „osmi broadwayských katů“.
Pokud se alespoň polovina kritiků shodla, že dílko za nic nestálo, byl producent vyřízený, natolik na jejich hlas diváci dali. U nás tomu tak nikdy nebylo, naopak, v totalitních dobách platilo nepsané pravidlo, že inscenace v režimním tisku strhaná určitě stojí za vidění.

Po listopadu 1989 se to sice změnilo, ale důvěra v kritiku stále není valná. Proto mě zaskočil dopis šéfa jednoho pražského divadla, obsahující kopii zrušené objednávky na jejich nedávno premiérovaný titul.

Budu se bránit všemi prostředky

Divadelní referent z jednoho malého českého města v ní lakonicky konstatuje: „Po rozšíření níže uvedené kritiky paní Hrdinové nemám bohužel šanci lístky v naší obci prodat.“ Divadlo ode mě kupodivu nepožadovalo úhradu čtyřiceti pěti vrácených vstupenek…

Ještě si myslíte, že kritik je docela zajímavé povolání? Výše zmíněný operní pěvec končí svůj dopis redakci slovy: „Podobné výlevy si v tisku nedám líbit a budu se jim bránit všemi dostupnými prostředky!“

Podotýkám, že dotyčný má hodně přes metrák.