Lenka Dusilová: Pátrala jsem po věcech, jež nedávaly logiku

Když asi před třemi lety vznikla skladba, která se jmenuje Baromantická, dohledávala jsem si pro vlastní potřeby nějaké nové informace o období baroka a romantiky. S mou tvorbou to nemělo nic společného, ale zalíbilo se mi spojení těch slov. Baromantika se pro mě nakonec stala takovou navoněnou, přezdobenou věcí, která podporuje emoce. Navíc si myslím, že skladby na nové desce jsou velmi romantické. Proto jsem se rozhodla, že by Baromantika mohlo být pěkné pojmenování alba.

V některých momentech určitě. Tahle deska vznikala tak, že jsem přinesla prvotní nápad, který byl víceméně písničkový, a potom jsme společně s Viliamem Bérešem, Patrikem Karpentskim a Beatou Hlavenkovou udělali aranže. Otevřenost mých spolupracovníků mi přišla v některých místech až příliš troufalá.

Častokrát jsem si ale uvědomila, že ta jejich troufalost narazila na můj konzervatismus, a tak jsem na některých místech raději ustoupila. Myslela jsem si, že jsem docela velký hudební hledač, ale spolutvůrci Baromantiky jsou vlastně mnohem odvážnější než já. Dostali do hudby spoustu zajímavých aranžérských poloh a emocí, musela jsem si na některé pro mě nové hudební krajiny zvykat. Některé se na desku nedostaly, protože mi bouraly původní atmosféru skladby, i když byly nádherné. Pouštěli jsme se pak jinou cestou.

Když chce člověk spolupracovat s lidmi, kteří mají určité schopnosti a přinášejí prvky, jež by ho nikdy nenapadly, je to otázka rozhodnutí a přistoupení k otevření prostoru pro jejich vize. Jakmile už ke spolupráci dojde, přijímám to se všemi svobodami i omezeními, které přináší. Nejsilněji se to vztahuje asi na upozaďování vlastního ega, aby hudba mohla proudit. Také je ale třeba zůstat silným spoluhráčem, který neztrácí svou prvotní vizi, protože těch cest je opravdu mnoho.

Když jsem měla rozpracovanou skladbu Brother, byla jsem v pražském Jazz Docku na koncertu Američana Justina Lavashe. Okouzlil mě a já hned věděla, že je to člověk, který by té skladbě mohl pomoci. Už pár let odhaluji ve své minulosti rodinné události, které jsou trochu jinak, než jak se zdály být.

V mém životě se objevili lidé, o kterých jsem tušila, že patří do mé rodiny, ale neměla jsem jistotu. Pak se to potvrdilo a vznikl příběh, který tuhle skladbu zásadně ovlivnil. Když jsme si o tom povídali s Justinem, vyprávěl mi svůj příběh. Pěkně se to protnulo, takže v té skladbě je dost pravděpodobně i reminiscence na jeho příběh. Angličtinu přinesla jeho textařská přítomnost u téhle skladby.

Původní myšlenka byla směřovat to spíš na Ukrajinu. Mám tam rodinné kořeny, které jsou pro mě asi nedopátratelné, protože se týkají dvou generací nazpět. Prarodiče jsem nikdy nepoznala a mamka vlastně také ne. Je to tedy v mých představách a tušeních zahalených do příběhu, který mě nutí znovu přemýšlet nad rodinou, nad sebou i nad kletbami, které se táhnou dodnes.

Na začátku té skladby byl příběh mých prarodičů provázaný s koncem druhé světové války, nicméně se mi nepodařilo získat vhodný text v ukrajinštině nebo ruštině. Nakonec jsem oslovila Dorku Bárovou, která vládne polštinou, tedy také krásně znějícím jazykem. Má ve svých textech melancholii, která je mi blízká.

Obrazně řečeno máme do života rozdané karty, které se váží k minulosti. Můžeme jim čelit, anebo se s nimi naučit žít. Já jsem začala pátrat po souvislostech ve věcech, které mi nedávaly logiku. Narazila jsem na řadu skutečností, které mě překvapily, přičemž o některých lze hovořit jako o kletbě. Tahle deska je velmi osobní.

Až se skladby usadí, myslím si, že na jejich základě odehrajeme zajímavé koncerty. Deska je směřována i k lidem, kteří stojí před rodinnými tajemstvími a hledají třeba odvahu je otvírat. Jsem ale přesvědčena o tom, že příští album už bude veselejší a jednoduché.