Kniha je kombinací osobního deníku v ich-formě a literárněvědné eseje. Obraz Íránu poté, co se v roce 1979 propadl do pekla fanatismu, líčí v detailech - ve sporech o šátek, o pramen vlasů. Autorka nebyla politickou aktivistkou, spíše jen udiveně pozorovala, co se to stalo s její zemí, která byla ještě v sedmdesátých letech poměrně normální, svobodná a moderní (v rámci možností třetího světa). Líčí, jak ji vyčerpávají nekonečné boje o každou maličkost, kousek oblečení, knihu, film, možnost chodit po ulici.

Nafísíová vychází z vlastních zážitků a není třeba pochybovat, že nikdo jiný než intelektuálka přímo z Íránu by nedokázal vylíčit ovzduší převratu, čistek a psychologického teroru tak přesně. Touha obyčejných žen vzepřít se režimu a částečně i rodičům se tu přetavila v tajný bytový seminář o anglické literatuře, kde měla každá zakázaná kniha obrovský význam.

Právě některé pasáže ze semináře a hlavně studentský soudní proces s knihou Velký Gatsby (podle islamistů je nemorální – tedy špatná, podle komunistů zase málo revoluční, takže také špatná) patří k nejvýstižnějším, odhalují hloupost jakéhokoliv fanatismu. Levicoví studenti se tak dostávají na stejnou loď s náboženskými fanatiky, jejich nevzdělanost a zaslepenost umožňuje pouze tendenční interpretace. Zužují literární dílo na příručku o morálce.

Zrůdnost i ubohost těchto omezených lidí, kteří budují diktatury všeho druhu, má univerzální platnost, a proto i slušný potenciál oslovit českého čtenáře, kterému různé komise lajnovaly život ještě nedávno. Ne každému ovšem musí vyhovovat jistá rozvleklost textu a poměrně suchopárné literárněvědné rozbory Nabokova, Fitzgeralda či Austenové, v nichž si autorka libuje.

Celkové hodnocení: 60 %