Silná dvojka, o tom není sporu: vždyť dokázala něco naprosto nečekaného. Po vyčkávací taktice v prvním dílu demonstrovala ve třech dalších, že zkazit lze úplně všechno, i slušnou předlohu.

Notoricky známé příběhy postav z původního Švandrlíkova díla Černí baroni aneb Válčili jsme za Čepičky proměnila v cosi, nad čím bude asi dlouho přemýšlet i sám spisovatel. Vůbec nejde o to, jestli u "pétépáků" byl či nikoli. Nyní běží o samotnou podstatu jeho knih: nový seriál ji arogantně pomíjí, snad si z ní i dělá šoufky.

To musely být časy

Málokdo ze znalců Švandrlíkovy knihy tušil, že Černí baroni jsou o bohovských prázdninách v kasárenských ruinách. Taková pohoda, jaká vládne v televizním zpracování, byla sice v reálu nemyslitelná, ale ať si. Filmaři jsou přece svobodná jednotka, navíc bylo krásné počasí a do sedmdesátimiliónového rozpočtu nedal nikdo z nich ani kačku, tak proč si za něj neužít.

V hospodě se odehrává tolik scén, až je to neuvěřitelné. Kecá se o ničem, prachsprostě chlastá a neznalý divák nad atmosférou padesátých let možná zachrochtá: "To musely být časy..."

Zvláště puberťáky a puberťačky to musí bavit. O politickém prostředí padesátých let nevědí nic, ale když si tenkrát mohl na vojně otevřít na generála či majora zobák kdejaký vojín, přitom sedět, kouřit a popíjet štamprlata, byla to asi vážně krásná doba. Možná budou volit komunisty.

Černí baroni, anebo Švejk?

Kdo mohl tušit, že Herz bude během natáčení zabíjet dvě mouchy jednou ranou. Léta jistě toužil natočit Osudy dobrého vojáka Švejka. Léta se o to musel pokoušet, byla to pro něho nejspíš obrovská meta, jenom ne a ne najít ze strany kulturních mecenášů finanční podporu.

Rozhodl se tedy pro úskok: začal ho točit pod pláštíkem realizace Černých baronů. Alespoň v nástinu, ale Radek Holub mu připadl být pro hlavní roli ideální. Kdyby si to nemyslel, v životě by mu nemohl post Kefalína přihrát.

Tím spíš, když měl v sestavě schopného herce Vaculíka, kterého nakonec nejspíš losem obsadil do role vojína Vločky, v originálu prošedivělého, což on ale není a jen tak nebude. Leda by mu to všechno teď hned došlo.

Pravda, v knižních Černých baronech už na začátku svobodník Halík vyčinil Kefalínovi za švejkování, leč tím to skončilo. V Herzově a Bezouškově díle nikoli. Holub je nucen se připitoměle šklebit vlastním (hloupým) fórům, vystrkovat pupek a křivit pusu od ucha k uchu, až se musí sám sobě protivit.

Herecké výkony v seriálu jsou tristní. Ostatní převyšují jen Andrej Hryc jako major Terazky, Vítězslav Jandák v roli kapitána Ořecha a Karel Heřmánek coby kapitán Honec. Daleko za nimi se trápí kvůli scénáři stále opilý Bolek Polívka jako poručík Hamáček (zatím si neměl možnost pořádně zahrát), nevýrazný Oldřich Kaiser jako poručík Troník (jeho herecký talent je rolí omezen na kvíkání, ale stojí zato hledět na pozoruhodnou mimiku) nebo Tomáš Töpfer v roli kapitána Reicha, který vypráví jeden (hloupý) židovský vtip za druhým jako ve Zlaté mříži, až mu z toho došel entuziasmus a spolu se všemi dalšími se seriálem jen tak plouží.

Vyjma Lukáše Vaculíka jsou matní všichni vojíni. Takový Martin Myšička jako Šternberk si měl nechat uvázat ruce k tělu, protože pokud mu něco překáží, potom právě ony.

Pozitivně překvapuje jen vojín Kotlár (Karol Csino): v původních Černých baronech utíká před nadřízenými na strom a setrvává tam třeba tři hodiny. V Herzově taškařici ovládá několik světových jazyků i bojové sporty.

Čo bolo, bolo. Terazky je tu bodrá televizní zábava.