Jedni z nejvýznamnějších obchodníků s uměním, členové rodiny Nahmadových, zde odhalili část své sbírky. Mezi stovkou skvostů jsou obrazy od Picassa, Matisse, Moneta, Miróa, Kandinského nebo Magritta. Některé jsou vystaveny vůbec poprvé.

Rodinné sbírky jsou běžné, ale tato je neobvyklá v několika ohledech. Zejména v tom, že i když díla skupovali členové různých generací, budovali sbírku vždy jako jeden celek. Časopis Forbes odhadl hodnotu kolekce na více než tři miliardy dolarů. Údajně může být částka podhodnocena, neboť sbírka obsahuje tři až pět tisíc děl. A jen pojištění švýcarské výstavy dosahuje závratné cifry.

Jedna z nejluxusnějších sbírek na světě je zaměřena na období let 1870 až 1970, převažují obrazy a nechybějí ani nejsoučasnější kousky. Zajímavá je ještě jedna věc – někteří členové klanu spatřili v Curychu prezentovaná díla vůbec poprvé, neboť poměrně malá část obrazů visí v rodinných sídlech nebo galeriích. Asi devadesát procent je totiž uloženo v zabezpečeném skladu na ženevském letišti.

Hravý svět Joana Miróa

Základem curyšské výstavy pojmenované Miró, Monet, Matisse (v galerii Kunsthaus je otevřena do 15. ledna) jsou díla pozdního impresionismu, kubismu i abstrakce. Každý ze sálů je dojmy nabitý k prasknutí, návštěvník neví, kam se dívat dřív.

Impresionismu dominuje Claude Monet. „Chtěl bych namalovat vzduch, který obklopuje dům, most, loď,“ prohlásil kdysi francouzský malíř. Jeho poetická myšlenka zde odhaluje konkrétní obrysy. O tom, jak mistrně ji převedl na plátno, dokonale přesvědčují jeho měkce romantické scenérie. Monet je navíc v dobré společnosti, nechybějí Degas, Renoir a ToulouseLautrec.

Úchvatná jsou až psychedelická plátna Katalánce Joana Miróa, jenž svým zdánlivě dětským tvaroslovím uhrane. Pomocí jednoduchých barev a tvarů vytvářel nové vizuální souvislosti a estetiku. Obří velikost obrazů vás pohltí – jako byste se ocitli v jiném, kouzelnějším a přitom melancholickém světě. Mimochodem Miró prý vždy začínal černou barvou.

Řeči jeho tvarů ze současníků rozuměl málokdo. I jeho krajan Pablo Picasso si od něj koupil během první návštěvy Paříže dvě plátna spíše jako morální podporu než jako uznání kolegy. Obě dnes visí v Louvru.

Dobře je v Kunsthaus zastoupen právě Pablo Picasso, jehož Harlekýn s květinami nebyl na veřejnosti k vidění celá desetiletí a patří k vrcholům exhibice. Slavný lamač srdcí namaloval malého chlapce v kostýmu na přelomu let 1923 a 1924. V pastelových barvách zobrazil svého syna Paula, později obraz věnoval dětskému lékaři, který synovi operoval ruku. O pár metrů dále vidíme Picassovu uhrančivou španělskou tanečnici i tolik známé zátiší a robustní kubistické postavy. Klenotem je Spící žena v zrcadle (1932).

Rodina Nahmadových údajně vlastní několik set Picassů, což je nejvýznamnější soukromá sbírka jeho děl, nepočítáme-li malířovu rodinu. Navíc ji stále rozšiřují – nedávno se v New Yorku snažili koupit Alžírské ženy, které byly prodány za více než 21 miliónů dolarů.

Rodina má tři obrazy z této série a snažila se získat čtvrtý. Konkurence ji však přeplatila. Přímo pro výstavu pořídili monumentální zátiší Fernanda Légera, jehož cena se vyšplhala k osmi miliónům dolarů.

Zvláštně v tomto prostředí působí portréty od Amedea Modiglianiho s jeho typickým „protáhlým“ rukopisem a obličeji s prázdnými očními důlky. Osm portrétů z autorova nejoceňovanějšího období (včetně portrétů francouzského obchodníka s uměním Paula Guillauma nebo Modiglianiho modelky a partnerky Jeanne Hébuterneové) je překrásných, plných smutného klidu.

Syřané v Monaku

Rodina Nahmadů pochází ze Sýrie, odkud se bankéř Hillel odstěhoval po druhé světové válce. Protižidovské násilí ho vypudilo do Bejrútu, a když se i tam na počátku šedesátých let situace zhoršila, odstěhoval se i se syny Josephem, Ezrou a Davidem do Milána. Všichni bratři obchodují s uměním, část rodiny momentálně žije v Monaku.

Vlastní galerie v Londýně i New Yorku. Zajímavý je příběh, kdy bratři jeli prodat Picassa do Milána a měli obraz připevněný na střeše vozu, protože se nevešel do kufru. „Když přijeli do Milána, zjistili, že obraz nemají. Byl to šok. Jeli hned nazpět, obraz naštěstí našli. Ležel poškozený v trávě na krajnici,“ vypráví v katalogu výstavy Ezrův syn Helly.

„Když kupuji obrazy,“ říká ještě pro časopis Art Newspaper, „myslím na svou galerii. Můj otec a jeho bratři kupovali obrazy kvůli jejich kvalitě, ale u některých měli pocit, že je to poslední příležitost, a ty potom drželi ve sbírce. Mezi oběma kategoriemi viděli jasný rozdíl. Obrazy ze sbírky prakticky neprodáváme i proto, že jejich hodnota je odolná vůči inflaci.“

I přes nespornou kvalitu vystavených děl vyvolala exhibice kritiku mezi některými znalci, protože za ní vidí snahu o posílení obchodních zájmů. Nahmadové však namítají, že by byla škoda, kdyby takovou krásu nikdo nemohl vidět. Helly k tomu uvedl, že je to, jako „kdyby skladatel vytvářel hudbu, ale nikdo by ji neposlouchal“.

Ostatně zvyšovat si prestiž není žádný zločin. Curyšská výstava je jedinečná také v tom, že nabízí možnost spatřit dosud nevídaný dialog autorů a děl, která se už nikdy společně v jednom prostoru nejspíš neobjeví.

Vedle smutných postav Modiglianiho tak visí abstraktní hravost Vasilije Kandinského plná výbuchů barev a tvarů, o kousek dál kouzelník Miró koketuje se surrealistou Magrittem, tu zase Max Ernst sekunduje nádherným barvám od Moneta. A Picasso, i když není v názvu výstavy, prochází jí celou – od jemného harlekýna po typicky hranatý svět. I v tom je síla sbírky rodiny Nahmadových. Bohatství se zde pojí s láskou ke kráse.