Wanastowky byly během deváté dekády na vrcholu. Každý z nás si někdy v závěrečné fázi večírku zahulákal ono slavné "Tak mi to teda nandej", jakkoliv se dnes tváří, že přece vždycky poslouchal jazz a Stinga. Nebyla to sice Lucie a nebylo to ani kdovíjak "art", ale působilo to vtipně a přineslo to tehdy ohromnou energii. Český rock, který odsejpal jako máloco.

I deska Letíme na Wenuši odsejpá, nemůžeme jí vyčítat, že by byla nudná. Kodym totiž přesně zopakoval to, co bylo v devadesátých letech svěží a s čím prorazil (otázka je, co s tím dnes). Pár slušných kytarových riffů a vychlastané vokály s poněkud přidrzlou dikcí, z které cítíme přímočaré "fuck off!" namířené na politiku, showbusiness a celebrity.

Bez debat, Kodym zvládne napsat jednoduchou písničku s refrénem a občas i vtipným textem. Neplatí to sice pro celou desku, sklony k banalitě by se našly, ale oceňme sympatickou příchuť sebeironie.

Celá deska zní, jakoby opravdu pocházela ze začátku "devadesátek", což ne každého potěší. Zejména u balad se může zdát, že jste přesně to samé už někde slyšeli. Je pouze na vás, chcete-li opět poslouchat opakování stejného vzorce v podání stejného umělce.

Celkové hodnocení: 65%

.