Dana Emingerová, publicistka a autorka životopisné knihy o Viktoru Fischlovi, při níž se zblízka seznámila s prozaikem, který odešel z tohoto světa letos 26. února, oživuje jeho osobnost v knize s podtitulem Jak se píše kniha (Mladá fronta, 224 stran, 249 Kč). Využila k ní sérii seminářů tvůrčího psaní, které Lustig vedl v roce 2006 v pražském Divadle na Dobešce.

Je její zásluhou, že zůstane zachována osobitá analýza Aristotelovy Poetiky a dalších prací, z nichž se po staletí učí tvůrci po celém světě. Staly se základem jeho pedagogického působení v exilu v USA a parta z Dobešky měla to štěstí, že s ním mohla vést řadu dialogů o něm i o dalších osobnostech, jako byli Dostojevskij nebo Hemingway.

Směs literatury, filozofie a historie

Je to směs literatury, filozofie, historie, kterou dokázal namíchat vypravěč, jenž svým žákům kromě řady rad předal i vyznání, proč psal hlavně o holocaustu.

„O nacistických zvěrstvech nepíšu, abych dojímal, abych se litoval nebo někomu připomínal židovskou křivdu,“ řekl jim. „Chci předat zprávu o zkušenosti, za kterou naše generace draze zaplatila ponížením a smrtí… Znovu se to může stát. A lidé už musí být připraveni, být silnější, poučenější.“

Hvížďala svou známou knihu rozhovorů využívajících v názvu tachles – tedy k věci (Mladá fronta, 220 stran, 249 Kč) rozšířil o šedesát stránek, které získal během posledních měsíců, jež trávil Lustig doma v Nuslích nebo v tamním hotelu Union, kde se spolu scházeli v přestávkách jeho léčení rakoviny.

Spisovatel se nezajímá ani tak o sebe jako o svět kolem. O poselství, kterým je poznání jeho Dity Saxové, že život není to, co chceme, ale to, co máme. Znovu se v mnoha obloucích vrací k životní zkušenosti, kterou využil ve své tvorbě o hrdinech odsouzených k smrti, kteří vítězí svým lidstvím. I ze stránek rozhovoru lze čerpat jeho energii a nakažlivou radost z každého prožitého dne, kterou udivoval a napájel každého, kdo se s ním kdy setkal.