Váš nový film je velice kritický k současné polské společnosti včetně církve. Jak ho přijala domácí kritika, publikum a samotná církev?

Kritika velice dobře, což u mých filmů nebývá často, diváci rovněž - za čtyři měsíce ho vidělo 220 tisíc lidí. Trochu odlišné je přijetí u církevních kruhů. Přece jenom příběh bývalého disidenta, který 15 let žil v klášteře jako mnich a ukrýval se před komunistickým režimem, pak je náhodně poznán rodinou, vyštván z kláštera a prožije šok ze současného postkomunistického Polska, je pro církev dost problematický. I scéna ke konci filmu, kde se chce hrdina vrátit do kláštera, hledá pomoc v kostele a je odmítnut či nachází zavřené dveře, byla pro církev nepřijatelná.

Nejvíce kritiky ale vyvolal úplný závěr filmu. V něm hrdina s oholenou hlavou končí jako účastník pouličních akcí hnutí Hare Krišna. Ti jsou totiž v Polsku považováni ne za náboženskou obec, ale za sektáře, a to bylo asi příliš.

Jak vznikal scénář k filmu, který líčí velice různorodá prostředí a zaměřuje se hodně i na mládež?

Je to poprvé, co jsem v mém filmu přibral i dalšího spoluscenáristu. Předtím jsem vždy psal scénář sám. Potřeboval jsem někoho mladého, kdo zná lépe prostředí současné mládeže než já. U filmu, který je i určitým generačním poselstvím předávaným starší generací těm mladším, kteří nikdy nepoznali komunismus, je velice důležité pojednat jejich problémy, drogy, internet, diskotéky pravdivě a hlavně je zachytit přirozeně. Proto jsem požádal o pomoc mého studenta Mieczyslawa Herbu z Katovic, který spolupracoval na scénáři.

Co vás čeká v nejbližší době?

Zanedlouho odjíždím do USA. V New Yorku má 19. února americkou premiéru můj předcházející snímek Velké zvíře. Ten je u vás dobře znám, vyhrál jednu z cen na MFF v Karlových Varech. To, že byl zakoupen americkým distributorem pro promítání v USA, je pro mne obrovská satisfakce po všech problémech, které jsem měl s jeho natáčením.

V čem ty problémy spočívaly?

Natáčet černobílý snímek na námět mého velkého učitele Krzysztofa Kieslowského bylo pro mnoho lidí nepochopitelné. Třeba Polská televize - film je původně televizní snímek -  mne stále nutila, abych natáčel barevně. Dokonce jeden italský distributor ho chtěl dodatečně kolorovat pro uvedení v Itálii!

Snímek, který je metaforou o toleranci, jsem zamýšlel hlavně pro diváky v postkomunistických státech a lidé ho tam pochopili velice dobře. Jak je vidět, jeho poslání je ještě širší, koupili ho i Američané a tak se připojí i k vašemu Koljovi jako jeden z mála středoevropských filmů uvedených v amerických kinech.