Psát o době tak blízké, jako jsou třeba osmdesátá léta, se může zdát až zbytečné. Každý si to přece pamatuje, ne? Ale nepamatuje. Žije tu celá generace mladých lidí, kteří si socialismus nepamatují. A když jim škola a rodina nic neřekne...

Autoři sesbírali množství vzpomínek rozmanitých osobností a předesílají, že úmyslně vynechali privilegované komunistické funkcionáře. Někteří zpovídaní jsou apolitičtí, jiní chartisté, ale všichni se překvapivě shodli, že onu dobu charakterizuje především strašná šeď, nuda, trapnost, ubohost. A to ve všem - ve školství, vědě, architektuře, umění.

Jistěže v osmdesátých letech už nešlo o život, estébáci už se tehdy neodvážili jen tak někoho zastřelit, ale život zničit uměli. Nikdo nesměl vyčuhovat - nadaní a pracovití byli po zásluze potrestáni. Kdo se o něco snažil mimo komunistickou stranu, neměl šanci a byl za pitomce. Kdo nekradl, byl za dvojnásobného pitomce.

Hospodářství se hroutilo a občany vyčerpávala neustálá honba za úplně obyčejnými věcmi – kolik práce dalo sehnat trapnou televizi, auto, toaletní papír, banány. O počítači nebo dovolené v Egyptě se lidem jen snilo a kvůli obyčejné desce rockové skupiny se jelo třeba padesát kilometrů (přičemž vám jí mohli „příslušníci“ kdykoliv bez důvodu zabavit).

Tyhle věci by měl současník občas připomenout, když začne prostý lid bájit o „starých dobrých časech“. Je jen trochu škoda, že publikace nabízí vzpomínky bez širšího kontextu (mohla být doplněna o přesnější statistiky). A možná by nakonec neškodilo přiřadit i rozhovor s tragikomickou postavou typu Milouše "kůl v plotě" Jakeše nebo s hvězdičkou normalizačního popu. Ovšem chápu, že na to už člověk musí mít silný žaludek.

Celkové hodnocení: 70 %