Marná lásky snaha je pokládána za poněkud mnohomluvný příběh a zápletka by dneska vydala sotva na jednoaktovku. Parta navarského krále Ferdinanda (Petr Houska) se přísahou zaváže, že radosti světské, a hlavně ženské, nechá plynout a své úsilí zaměří pouze na studium. Družina francouzské princezny (Ivana Petrželová) však jejich závazky otřese.

Kde brát mladé herce?

Všichni mládenci postupně přísahu poruší, před mladými dámami se o překot ztrapní a vycházejí ze hry jako pitomci. Svorně si ale pro lásku dávají roční odklad s nadějí, že jejich probuzené city takovou dobu zkoušku věrnosti a větší uvážlivosti v rozhodování vydrží.

Zárukou, že mravoličný příběh bude i pro diváky ve Slezsku únosný, je jako vždy brilantní, hravý až laškovný převod hry z pera Martina Hilského. Ten naprosto dokonale ovládá ona slovíčkářská kouzla, díky nimž je možné zaměnit jeden výraz za druhý už jen změnou jediné hlásky. A výsledek lechtivý, až jadrný je toho dokladem.

Jako nevýhoda se však jeví citelný nedostatek mladých hereckých tváří jako důsledek změny vedení činoherního souboru. Doufejme, že ne nadlouho, protože představit postarší dámu v roli vdavekchtivé princezny zřejmě nebylo Shakespearovým záměrem.

Poslední opus Klemense a Slívy

Samozřejmě nic proti herectví Ivany Petrželové nebo Petra Housky, patří k opavské divadelní elitě, ale jejich naivitu jim zkrátka divák uvěřit nemůže. Jejich postavy by toho o životě věděly přinejmenším stejně tolik, jako oba vyzrálí herci. A tak se ta veselá shakespearovská společnost věrohodně smrskla na Ladislava Špinera (Biron), Zdeňka Jordu (páže Smítko) a Sabinu Figarovou (Rosalina). Na jevišti tentokrát nejvíc zářil Jiří Nebenführ coby výstřední Španěl Don Armado...

I když rozloučení V. Klemense (odchází šéfovat do Moravského divadla Olomouc) a L. Slívy (do role aktivního penzisty) s Opavou nebylo z nejšťastnějších, sluší se vyslovit jim za čtyřletou divadelní opavskou misi velké uznání. Jejich čas zůstane v dějinách Slezského divadla tvůrčím obdobím šťastným.