K dnešnímu jubileu vám v Supraphonu vychází CD Czech Opera Rarities s áriemi z málo známých českých oper smetanovské éry. Jak tato myšlenka vznikla?

Hlavní zásluhu na vzniku CD má muzikolog Jan Králík. Základ tvoří nahrávky z 80. let s rozhlasovými symfoniky pod taktovkou Libora Peška, nahrávky z Plzně s orchestry Národního a Smetanova divadla v Praze. Jsou to rarity z oper, jež kromě prvního nastudování nebyly už provedeny, skladatelů Šebora, Rozkošného, Skuherského, Bendla, Nápravníka aj. Tyto opery by už dnes v celku asi na scéně neobstály, pokud by k nim režisér s dirigentem nenašli svůj klíč.

Na rozdíl od Smetany, Dvořáka a Janáčka, kteří vnesli do hudby nové postupy, jsou to většinou skladatelští epigoni, ale přesto je tam plno nádherné hudby. Bavila mě průkopnická práce, která na zapomenutá díla upozorní.

Mají často i pozoruhodné básnické texty, které zpíváte s příkladnou deklamací…

To je zásluha mého profesora Theodora Šrubaře stejně jako to, že si dodneška držím svůj obor, takže mohu ještě v šedesáti zpívat široký repertoár.

Ale přitom jste se nevyhýbal ani moderně, jakou představovalo Osm písní pro šíleného krále Petera Maxwella Daviese, za něž jste dostal Cenu Thálie...

…a rád na ně vzpomínám, i když to byla práce vskutku „šílená“, ale zásluhou režiséra Pavla Šmoka a dirigenta Přemysla Charváta i velmi krásná. Stejně jsem měl rád i Krappovu poslední pásku, kde jsme Krappa ztvárnili napůl s Josefem Vinklářem. Já se moderně nevyhýbám, baví mě vytvářet něco úplně nového.

Nebráním se ani současné režii, jen musím vědět, proč po mně režisér něco chce, cítit logiku jeho směřování. Pak se budu klidně i houpat na provaze jako opice. Moc rád jsem dělal s Davidem Poutneym v benátském La Fenice Revírníka v Bystroušce, toho jsem tady nikdy nezpíval. A v Národním divadle Čertovu stěnu. Byla to vynikající práce s režisérem, který ví, co chce.

Vedete katedru operního zpěvu na HAMU. Co to pro vás znamená?

Hodně práce, která mě ale také moc těší. Když se vám podaří ze tří posluchačů vychovat jednoho pro sólovou kariéru, je to úspěch a radost. Vyvážit vlastní sólistickou kariéru s pedagogickou prací je sice složité, ale dá se to zvládnout. A doufám, že obojí úspěšně.

V šedesáti je pěvec na vrcholu. Co máte před sebou?

Zaplaťpánbůh pořád dost práce. Kromě stávajícího repertoáru v Národním divadle mě čeká Dvořákova Armida a koncertní provedení Janáčkovy Věci Makropulos v Ostravě. A také dva koncerty ve Vídni. Je lepší, když pěvec musí akce odříkat, protože nestíhá. A já navíc nechci věci odbývat, ale zkoušet pořádně a naplno, zvláště jde-li o postavy, které jsem ještě nezpíval.

Máte i nyní vysněné role?

Ve svém oboru jsem si zazpíval skoro vše, s výjimkou Nabucca všechny stěžejní postavy Verdiho včetně Falstaffa. Ale těším se na to, co mě ještě potká. Pořád je co objevovat.