Téma pomsty otce (Ondřej Vetchý) za zločin, jehož se dopustili teenageři na nevinné spolužačce, je sice v českém filmu neokoukané a pěkně ostré, ale výsledek je naprosto tupý.

Scénář? Všechno špatně

Slyšel scenárista Vendety někdy něco o tom, jak se píše příběh? Nezdá se, chybí tu elementární řemeslo. Každý komerční thrillerista chápe, že na začátku neprozrazujeme vraha a že pointa patří na konec a ne doprostřed příběhu. Dále ví, že postavy musí mít uvěřitelnou psychologii a všechny děje musí mít nějakou příčinu. Ve Vendetě vidíme řadu dějů, jejichž příčiny neznáme. Někdo někde běhá po lese jako v béčkovém americkém hororu a není jasné odkud, kam, proč...

Otec mrtvé dívky se snaží zabít zlotřilé puberťáky, a proto podplatí špinavé poldy, aby je vyvezli do budky v lese. Potud to jakžtakž dává smysl. Pak je ale příliš dlouho nakládá a veze do jiné chaty, dlouho je vykládá, pořád u toho brečí a občas někam odběhne. Proč? Kam? Nedozvíme se. Už první hodina filmu působí jako prášek na spaní.

Největší zneužití Mozarta v dějinách kinematografie

Poté, co otec dva puberťáky zastřelí, najde ho v lese muž s autem. Otec ztratil paměť. Opět se ptáme proč? Najednou se mu paměť vrátí. Proč? Následuje neskutečně nudně natočená honička s třetím teenagerem a její vrchol – nesmyslné použití Mozartova Requiem (zoufalá snaha dodat hloupému filmu jakousi hloubku).

Celou dobu se film snaží, aby všechno a všichni vypadali hrozně drsně, ale jen tím zvyšuje celkovou směšnost. Přidáme-li k tomu hysterické přehrávání Ondřeje Vetchého, dostáváme se do hlubokého podprůměru.

Suma sumárum, děj nedává smysl, dialogy jsou nevěrohodné a poslední půl hodinu se nemůže nic stát, protože pointa už proběhla. Při závěrečných titulcích pak zazní závažné „Někdo zabil moudivláčka“ a je těžké, téměř nemožné, se nesmát.

Celkové hodnocení: 30 %