Hlavní obsah

Nezlomná kráska z táborů smrti

Právo, Jiří P. Kříž

Až do 11. listopadu je možné v Ústí nad Labem navštívit třetí ročník Festivalu Sudety, který nabírá sílu na základech původní přehlídky Činoherního studia Les divokých sviní. Jeho zahajovací událostí byla premiéra monodramatu Byly jsme tam taky, vystavěného podle vzpomínkové knížky Dagmar Šimkové.

Foto: Jiří P. Kříž, Právo

Dagmar Šimkovou představuje Nataša Gáčová.

Článek

Osudy inteligentní krásky čtyřicátých let, původem z Písku – tanečnice a stepařky dobývané na plovárně u Otavy muži všech věkových a váhových kategorií – tlumočí na jevišti v režii Vojtěcha Bárty jedinečně Nataša Gáčová.

Malé radosti z díry

Zkuste se vcítit: Vydrželi byste ránu, která kriminálem ukončí nádherný věk životních nadějí, otevírající se brány vzdělání na filozofické fakultě, obor dějiny umění, angličtina? Od jedenadvaceti seděla Šimková šestnáct let. Nezlomili ji, proto se jí vyhnula amnestie roku 1960. Převychovávali ji až do úsvitu pražského jara (1966).

Byly jsme tam taky, to nejsou příběhy, jaké píše třeba Jiří Stránský – i v obžalobách doby vlastně tvrdě chlapské. Styl Šimkové je křehký, plný absurdní poezie, radosti z maličkostí. Tím víc pojmenovává obludnost režimu, který věznil a popravoval nikoli za zločiny, nýbrž za projevený jiný názor, za vybočení ze stáda.

Prostor, ve kterém se pohybuje Gáčová, je minimalizovaný takřka na velikost obávané „díry“ – korekce. Šimková ji připomíná ve vší hrůze a děsu, ale kultivovaně tak, že člověk uvěří – a její osudy to potvrzovaly neokázale a bez patosu – že zlomit silného ducha se věznitelům ani v říši nejpromyšlenější represe podařit nemusí. Vypravování plyne v sinusoidách emoční vyhrocenosti: od malých radostí muklovské pospolitosti až k obludnosti nevzdělané, a proto o to krutější perzekuce. Málokdy malomyslnost na jedné straně, a nikdy pravda na druhé.

Raději k protinožcům

Osudy vzala krasavice z Písku po propuštění z ženských věznic do vlastních rukou. V roce 1968 se ještě angažovala v K 231. Po vpádu ruských tanků odjela i s maminkou - ta si odseděla jedenáct let - do Austrálie Po roce 1989 byla rehabilitována, několikrát navštívila vlast. Zemřela "na kanúně" Vítězného února - 24. 2. 1995.

Taková témata má divadlo otevírat. Ve školách bez osnov se naučení scvrkla na jalové fráze a němá čísla. Část lidí tu dobu raději ignoruje. Oni žili přece slušně a nikomu nic neudělali. Někdy to ovšem nestačí. Nebyli tam. Všichni by se tam nevešli, kdyby se ale vzepřít dokázali, nebylo by třeba pod Antichartou 17 miliónů podpisů.

Činoherní studio Ústí nad Labem - Dagmar Šimková: Byly jsme tam taky. Režie a dramaturgie Vojtěch Bárta, hraje Nataša Gáčová. Česká premiéra 5. listopadu 2011 na Festivalu Sudety 11.

Celkové hodnocení: 80%

Reklama

Výběr článků

Načítám