Co vás vede k tomu, že stále hrajete punk?

Základem je, že mám rád hudbu, pro mě je důležitější psát melodie a texty než následovat módní vlny, jakými jsou v punk rocku hard core, emo core či jakýkoli jiný core. To jsou trendy, které pominou za rok a po nich přijdou další. Mění se jako výlohy na hlavní třídě. My se však nestaráme o módu a snažíme se hrát dobrou hudbu, která tu zůstane na věky.

Jak se stalo, že jste začal hrát punk?

Úplnou náhodou, v polovině sedmdesátých let jsem šel s klukama z kapely Marauders , se kterou jsem hrál rhythmandblues, kolem londýnského klubu Roxy, kde zrovna vystupovali punkoví Damned. Já jim říkal, pojďme se podívat, jak vypadá budoucnost  rocku, ale jim se nechtělo, tak jsem tam šel sám. Někdo se mě zeptal, jestli bych nechtěl s ním hrát punk. Odvětil jsem, že jsem na to moc starý, bylo mi třicet a jejich bubeníkem byl čtrnáctiletý kluk. Ale pak se moje kapela rozpadla a já našel kytaristu Nickyho Garratta, který v té době už hrál v punkové kapele a v roce 1976 jsme se dali na punk.

A jaké je to hrát punk posluchačům, kteří by mohli být vašimi vnoučaty?

Pořád mě udivuje, kolik mladých lidí na nás chodí. Loni v Americe bylo na některých koncertech mezi diváky devadesát procent teenagerů. Museli jsme se dokonce dvakrát obrátit na firmu, která nám dělá trička, že jich potřebujeme více ve velikostech S a M, protože na nás chodí tolik mladých kluků, vlastně spíš dětí. Ale já jsem rád nejen kvůli tomu, že kupují trička, z nichž žijeme, především představují úplně nové publikum.

Vlastně bych neměl být překvapen tím, že nás poslouchaj, když mi bylo patnáct, šestnáct, tak jsem taky chodil na všechny bluesmany,  kteří už tehdy byli docela staří, mě připadali strašně staří, byli to čtyřicátníci, padesátníci, takže se dá říci, že se kruh uzavřel.

Zaujmout mladé publikum však není tak snadné. Jak to děláte?

V USA se punk stal komerčním a kapely, které se objevují v MTV dělají vše, aby zlikvidovaly to, s čím punk přišel. Když se v 70 letech objevil, jeho ideou  bylo zničit velké společnosti a korporace, aby měli šanci ti, kdo si dělají hudbu sami po svém. Nyní kluci v Americe vidí, že hrdinové neopunku jako Green Day se starají jen o zisk, takže se nutně vrací ke staré škole punku, ke skutečnému punku.

Těžko však trvale můžete žít ze starých písní

Ale těch nejoblíbenějších patnáct písní hrát musíme. Naštěstí se jejich seznam pořád posouvá, protože se stále mění obsazení, každé turné hrajeme s jiným obsazením. I když publikum je šťastné, že je může slyšet, my jsme smutní, když nehrajeme nové. Pořád skládáme, i když se to zpomalilo a už netočíme album ročně, ale jedno za pár let. Někdo má album hotové rychle, ale to ne vždy zaručuje kvalitu.  Lepší je mít v hlavě jasnou podrobně rozvedenou ideu, s tou jít do studia, a pak čekat na další nápad. Třeba měsíc nebo dva. To je způsob, jímž nyní pracuji. Mnozí jiní jdou do studia, tam nahrají řadu riffů a s těmi pak pracují, ale pak je nebezpečí, že je jedna píseň jako druhá. Pod menším tlakem to jde snáze.

Bral jste někdy hudbu jako politický postoj?

Nikdy jsem si neřekl, tak a teď napíšu něco, v čem vyjádřím svůj politický postoj. Kdyby mě někdo požádal, abych složil píseň o vivisekci, tak by ji nenapsal, protože si neumím sednout a vytvořit píseň na přání. Píseň ke mně musí přijít , protože nejsem písničkář, ale člověk, který odráží, co se děje ve světě, odrážím pocity lidí na ulicích. Třeba píseň Riot je inspirovaná bouřemi proti dani z hlavy a velkým korporacím. Možná to není dost jasné, ale Riot je hymnou veselého protestu, který říká, že se nechceme bouřit, ale když proti nám půjdou, se bouřit budeme.

Nějaké ideály však máte.

Pořád se domnívám, že nepotřebujete mnoho peněz, aby jste vedli dobrý život. Můžete vést život takový, jaký chcete. Myslím si, že se lidé do problému dostávají především proto, že nemají povědomí o tom, jaký je svět kolem nich. Podívejte se do Afriky, problémem tam není jen chudoba, ale nevzdělanost, takže se lidé dají snadno zastrašit. Když jste vzdělaní a máte povědomí o realitě, můžete žít, aniž byste měl velké množství peněz. I když v v Africe je řada dalších problémů - západ do tamních zemí dosazuje svoje lidi a říká jim, co mají produkovat, aby to od nich výhodně koupil ze co nejnižší cenu. Ale to si bez vzdělání taky neuvědomíte.