Pamatujete si ještě na výstavu Expressiv – středoevropské umění po roce 1960, kterou jste v roce 1988 dělal ve spolupráci s Medou Mládkovou ve Vídni a ve Washingtonu? Tehdy se poprvé představilo společně umění střední Evropy, umělci z Polska, Rakouska, Československa, Maďarska a Jugoslávie…

V Československu a Polsku jsme tehdy s Medou Mládkovou objížděli ateliéry výtvarníků. Sám jsem o současném umění v těchto zemích skoro nic nevěděl a hlavně jsem tam vůbec nic neočekával. Moje překvapení bylo obrovské. Kvalitní a originální tvorba, nadšení umělci, prostě fantastické! Poprvé jsem tehdy zjistil, že všude na světě a v jakémkoliv společenském režimu vznikají úžasné umělecké nápady, jen se o nich prostě neví.

Na co si z tehdejší Prahy vzpomínáte?

Na setkání s báječnými lidmi, na přátelství s výtvarníky. Ale jedna věc mi přece utkvěla v hlavě. Některá umělecká díla jsme chtěli jako zápůjčku, ale oficiální úřady nám nedaly povolení k vývozu. Úředníci nám řekli, že půjčit si to nemůžeme, ale že si to můžeme koupit přes státní obchod Art Centrum, v tom že nám nikdo nebrání. Bylo to hodně české, ta žíznivá touha po dolarech.

Prý připravujete něco podobně objevného, jako byl v roce 1988 Expressiv?

Máme s Medou Mládkovou projekt, který pracovně nazýváme Arabské jaro. Chceme udělat výstavu nikoliv o islámském umění, ale o arabské tvořivosti. Mezi arabskými zeměmi jsou značné rozdíly. V Sýrii starší generace studovala v Moskvě, ta mladší už v Paříži a v Londýně. V Egyptě víme, že to tam vyžaduje velké vyjednávání. Oni si podíl na takové výstavě představují jako diplomatickou misi. V Tunisku najdete silný vliv Francie, v MarokuŠpanělska. O Libyi toho nikdo moc neví. Kulturní expanze Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů je úžasná, a to tam před šedesáti lety ještě žili jako kočovníci.

Kde by taková výstava měla být?

Určitě na více místech, a také v Praze. Nejvíce uvažujeme o spolupráci s Centrem současného umění DOX.

Vy se intenzívně věnujete i kulturnímu marketingu. Jaká je dnes situace v Evropské unii tváří v tvář stále trvající hospodářské krizi a recesi?

Státním muzeím citelně chybějí peníze. Začalo to pozvolna někdy před deseti roky a krok za krokem jsme se dostali do situace, že už nemáte koho propustit, aby to neohrozilo samotný provoz i smysl instituce, a že od sponzorů víc peněz nedostanete. A jste jako ředitel skoro v zoufalé situaci. V Německu si politici dělali průzkum, co by na to řekli voliči, kdyby se v rámci úspor snížily dotace do kultury. Většina dotázaných byla rezolutně proti.

U nás se to škrtne a nikoho se na nic neptají. Navíc většina politiků o umění nemá zájem. Třeba sám ministr kultury je vystudovaný zubař a klidně podepsal demolici historického domu na památkově chráněném Václavském náměstí.

V Německu třeba Angela Merkelová jde na výstavu, jen když musí, a nikoliv z vlastní potřeby. To třeba bývalý kancléř Gerhard Schröder se o umění velice zajímal, dokonce hovořil při vernisáži. Ale pozor! Žádný z politiků vám opravdu nepřizná, že ke kultuře nemá vztah, protože by ho to poškodilo v očích voličů. V Dolním Rakousku dnes máme vládu, která tvrdí, že každé euro vložené do vzdělání a kultury se nám vždy v budoucnu několikanásobně vrátí. Je to správný názor.

Takže v Rakousku krizí netrpíte…

To se nedá říci. Ve Vídni je sedm státních muzeí, která se věnují výtvarnému umění. Vzájemně se přetahují o diváky, vzájemně se handrkují o peníze. Chtělo by to v tomto ohledu radikálnější změny, vymyslet nějaký nový systém ohledně financování. To podstatné je, že muzea umění se nesmějí proměnit v nějaké továrny na zisk, ale musí vždy zůstat místem pro poznání i kreativitu.