Váš film je příběhem dvou dospívajících dívek, které prožívají složité období a dost drsně se bouří proti světu dospělých. Jak byste ten svět charakterizovala?

V obou rodinách vládne především mlčenlivost, lidé spolu nemluví, a když mluví, tak stejně nikdo nikoho neposlouchá. Tváří se, že je vše v pořádku, a jen tím rádoby zastírají chaos. Realita a problémy jsou ignorovány, každý vidí jen sebe a všechny konflikty se zametají pod koberec. Dívky hledají pravdu, přátelství a způsob, jak se s tím blázincem vyrovnat.

Je jejich příběh odrazem vašich vlastních zkušeností, nebo vaší fantazie a obecného pocitu ze současného světa?

Je to dost věrný odraz mých vlastních zkušeností. Scénář jsem napsala společně s Luci van Orgovou, kamarádkou z dětství. Obě jsme to doma měly složité, její situace byla blízká filmové Aris a moje Oone. Byly jsme tehdy pěkně divoké, já sama jsem ve 13 letech odešla od rodičů a žila na ulici. Když jsme se po letech setkaly a začaly psát scénář, ještě dost jsme někdejší skutečnost zmírnily.

Jak byl váš film, kde se jedna z dívek stylizuje do undergroundu osmdesátých let, propadá temným morbidním kresbám a sebepoškozování, a druhá zase nevázanému sexu, přijat v Německu?

Nakonec bylo přijetí filmu velmi dobré, ale ještě než se dostal na veřejnost, museli jsme natočit dva konce. Ten druhý si vyžádala veřejnoprávní televize, která do filmu vložila peníze, a požadovala „správné řešení“, tedy oficiální přiznání dívek k činu, kterého se v závěru filmu dopustí.

Ale nakonec šel naštěstí do světa náš původní závěr, který sice nenabízí takto jednoznačné řešení, ale nechává dívkám naději a divákům prostor pro vlastní názor. A ukázalo se, že tento konec přijali nejen mladí diváci, ale například i starší ženy. Jen otcové mladých dívek s tím podle našich průzkumů mají trochu problém, film jim nahání strach. Což nepovažuji za tak špatné – jen ať se bojí toho, jak své děti vlastními životy ovlivňují.

Co je podle vás to hlavní, co na děti v dnešních rodinách negativně působí?

Problémy dospělých a to, že rodiče nedoceňují, jak jsou k těm problémům děti vnímavé. V manželství se lže - o sexu, o dětech, o budoucnosti. Všichni máme potřebu víc žít, mít ty pravé pocity, sny. Když jsme mladí, myslíme si, že se nám sny vyplní, když dospějeme, podlehneme klamnému dojmu, že to zvládneme bez nich.

Jak jste hledala představitelky hlavních hrdinek, měly už herecké zkušenosti?

Hrály už obě, ale malé role. Hledali jsme je skoro rok ve všech uměleckých školách, spolupracovali jsme s agenturami, oslovovali jsme i dívky na ulicích. Jellu Haaseovou jsme měli celkem brzo, ale Sarah Horváthovou jsme objevili až dva měsíce před natáčením. Přitom jsme potřebovali, aby prošly velmi pečlivou přípravou, zejména Sarah, které musí diváci uvěřit ten neměnný, hluboký smutek, jenž ji sužuje.

Film má osobitou výtvarnou stylizaci včetně animovaných vsuvek – má to hodně společného s tím, že jste autorkou komiksů a založila jste i internetový komiksový časopis?

Samozřejmě, že mě těch více než 20 let, co se zabývám komiksovou tvorbou, ovlivnilo i ve filmovém vyprávění. Zvolila jsem krátké scény s minimem dialogů, snažila jsem se vyjádřit pocity, obavy a touhy obou dívek intimním a vizuálním způsobem. Pro Ooninu bolest jsem zvolila grafiku, pro Arisiny sexuální touhy zase hudební klip a podobně.

V hudebních pasážích vystupuje skupina Zvíře, která působí hodně autenticky. Je to skutečná kapela?

Ne, byla vytvořena pro film, ale zpěvák této fiktivní skupiny je Alexander Hacke z kapely Einstürzende Neubauten. Hudba je ve filmech pro teenagery a o nich vždycky hodně důležitá. Většina písní je tedy spjata s příběhem, počítali jsme s nimi už ve scénáři a sdělují vlastně, proč a jak se určité věci dějí.

Je to váš první film, je hodně autobiografický - co bude dál? Umíte si představit, že budete točit třeba i cizí scénáře?

Podle mého názoru je všechno, co člověk napíše, do určité míry autobiografické, alespoň já se toho asi nikdy nezbavím. Mám připravených víc scénářů, teď připravuji film o vztahu starší dámy a mladšího muže.