PJ Harvey nadchla natřískanou Lucernu, udělala z ní útulný klub

Ještě před koncertem se objevily zprávy, že se zpěvačka během odpoledne necítila zdravotně úplně fit a že ji dokonce musel navštívit lékař. Krátce po půl deváté však na úsporně zařízené pódium vkráčela charismatická drobná postava v těsných černých šatech a s hlavou ozdobenou čelenkou s černými ptačími pery, aby zahájila vystoupení titulní skladbou z posledního alba, které získalo prestižní britské ocenění Mercury Prize.

Stejně jako v několika dalších skladbách se přitom netradičně doprovázela na citeru. Kromě písní z aktuálního alba, které má politický a protiválečný tón, se PJ Harvey také vracela ke své dřívější tvorbě, z předchozích alb zahrála zhruba po dvou skladbách.

Výběr a podání všech písní výrazně ovlivnilo složení kapely, přičemž slovo „doprovod“ zde opravdu nelze stoprocentně použít. Na pódiu se totiž blýskala dvojice Mick Harvey a John Parish, ostřílení multiinstrumentalisté, kteří s PJ Harvey (a nejen s ní) spolupracují dlouhá léta. Doplnil je bubeník Jean-Marc Butty.

Zatímco hlavní postava večera stála po celou dobu na levé straně pódia jakoby oddělená od zbytku dění, Harvey s Parishem se střídali u kláves a kytar a přispěli také výraznou vokální podporou. Přes tuto zdánlivou separaci neměl posluchač dojem, že přijela zpěvačka s doprovodnou kapelou, nýbrž že sleduje vystoupení celku, v němž mezi rovnocennými spoluhráči funguje vzájemné jiskření i respekt. To podtrhávala sama PJ Harvey, když ve chvílích, kdy nezpívala, pokorně ustupovala z popředí do neosvětlené části pódia a nechala kolegy hrát.

Byla to trochu jiná PJ Harvey než dřív, méně hlučná, méně provokativní, ukázněnější, vyzrálejší, ale stále velmi intenzivní. Komorní podání nejvíce slušelo vyloženě melancholickým skladbám, a tak k vrcholům večera patřily něžné kousky Dear Darkness z alba White Chalk (2007) či Desperate Kingdom of Love z desky Uh Huh Her (2004), kdy několikatisícový dav zaplňující velkou Lucernu ani nedutal a sdílel se zpěvačkou chvíle až intimního dialogu. Jemnější pojetí celého koncertu se na druhou stranu podepsalo i na skladbách, které představují drsnější polohu písničkářčiny tvorby. Například původně energická vypalovačka The Sky Lit Up, která zazněla v úplném závěru, nepůsobila tak nářezově jako před lety.

Na druhou stranu se celé vystoupení se udrželo náladově pohromadě. I návštěvníkovi tísnícímu se v kotli pod pódiem dávalo zapomenout na propocenou Lucernu a navodilo atmosféru příjemného klubu, v němž v trojúhelníku zpěvačka – kapela – posluchač proudí bezprostřední a intenzivní komunikace, která nevyžaduje „thank you“ po každé písničce.