Kompozičně rozostřený a zmatečný průvodní text Josefa Mouchy je psaný rychlou rukou deníkového žurnalisty, který slepuje k sobě citace, postrádá schopnost vlastního úsudku, vědomí souvislostí a možností komparace, stejně jako se mu nedostává umění empatie a hlubší zkušenosti s Lukasovými snímky. Podobně výběr osmaosmdesáti zařazených fotografií mohl být vedený kritičtějším okem a vyloučit třeba příkladně kýčovité portréty dětských tvářiček a archetypálně monumentálních matek s dětmi, které Lukas exponoval ve 30.-50. letech na Moravě a na Slovensku.

Moucha na dvanácti stránkách popisuje především Lukasovu předválečnou fototvorbu - nejstarší snímek zařazený do publikace pochází z roku 1930, nejmladší z roku 1985 -, dále sleduje jeho rozkročení mezi avantgardním filmem a fotografií, upozorňuje na autorovy brzké úspěchy na domácí půdě, v sousedním Rakousku a později v dalších zemích.

Jen okrajově si ale všímá třeba prvního publikovaného alba Země a lidé (1946), stejně jako výjimečného Pražského deníku 1938-1965, zakončeného v roce, kdy Lukas emigroval do Spojených států.

Vůbec celé poválečné, takřka půlstoletí trvající etapě Lukasova fotografického díla se Moucha věnuje minimálně. Neusiluje o komplexnost, nehledá paralely s českými ani se zahraničními fotografy. V závěru svého textu, bohatého na klišovitá a prázdná zobecnění, konstatuje, že jedinečnost a permanentní aktuálnost fotografií Jana Lukase spočívá v tom, že "nepostrádají osobitost projevu".

Ale pomineme-li Mouchův text, je tu naštěstí ještě osmaosmdesát fotografií Jana Lukase: dynamické a nestylizované snímky, mezi nimiž mají své místo jak dramatické záznamy velkých dějinných událostí (např. roky 1938, 1945 nebo 1948), tak intimněji laděné portréty a figurativní momentky - to vše exponované v Praze, New Yorku, Moskvě, Londýně, Jeruzalémě nebo Neapoli.

Svorníkem Lukasova díla je nejen člověk, který je tematizován v každé autorově fotografii, ale zejména symbolický rozměr a význam snímků - obecných a přenositelných situací, které vystupují z konkrétních časoprostorových kulis. To je patrné i navzdory postupným proměnám tvůrčích estetik: od inspirací rodčenkovským konstruktivismem, přes příklon k humanisticky orientované fotografii Cartier-Bressona až po pozdní snímky, v nichž své místo vedle umělecké vytříbenosti nacházejí i humor a lehká ironie.

Josef Moucha: Jan Lukas
Výběr fotografií Josef Moucha a Helena Lukas Martemucci. Překlad Derek Paton. 13. svazek edice Fototorst, Torst, 144 strany