Článek
Od té doby napsal a vydal spoustu dalších děl. Většina z nich byla komerčně úspěšná a všechna nadále mají onen zprvu neodolatelný duchovně-ezoterický rozměr. Ten se ale postupně stal dogmatem a navíc Coelho už dávno svým čtenářům prozradil vše, co jim v tomto ohledu říci chtěl.
Svědčí o tom i nová knížka Alef, jež měla světovou premiéru loni a nyní se v překladu Pavly Lidmilové dostala i mezi české čtenáře.
V podstatě jde o zápisky z další cesty, kterou Coelho ve svém životě podnikl. Vyslal ho na ni svou poznámkou jakýsi tajemný J., jeho duchovní Mistr, a vedla překvapivě po transsibiřské magistrále z Moskvy do Vladivostoku. Je to 9288 kilometrů.
Coelho cestoval vlakem v doprovodu svých ruských vydavatelů, překladatele a dívky Hilal, nadějné houslistky, která se k němu trochu umíněně přidala a rozpoutala v něm potřebu vysvětlovat těžko pochopitelný bod Alef.
Látka nebyla na příběh
Cestu přirozeně spojil s propagací svého díla, takže absolvoval autogramiády i besedy se čtenáři. To ale nebyla látka na příběh.
Kniha tedy strhává pozornost především k tématu Alef. Autor proměnil dlouhou jízdu ve vyprávění o věcech lákavých, nicméně pro beletrii v této podobě nezajímavých. Na dvou stovkách stránek se to hemží tezemi a pravdami, které v podstatě vedou k poznání, že lidé se ve svých životech znovu potkávají.
Je to téma na jednu kapitolu, leč Coelho mu věnoval celou knihu. Ta proto vcelku brzy přestane být čtivá, po sto stránkách už není zajímavá a po dalších třiceti je zralá na odložení. Duchovní poznatky jsou úmorné, stereotypní a navíc podávané jako cosi nediskutovatelné.
Alef je kniha, která přistihla Coelha na křižovatce. Mouder a osobních zkušeností už v minulých příbězích předal dost. Nyní by měl nějaký ten rok od psaní odpočívat, anebo se pustit do jiného druhu literatury.
Pokud to neudělá, i jeho další knihy budou jen prázdným plkáním spisovatele, který kdysi dával svým čtenářům naději i návod na lepší život. Alef už taková je.
