Římský vojevůdce Gaius Marcius zvaný Coriolanus, jehož Shakespeare vylíčil jako přímého vojáckého aristokrata pohrdajícího přízní davu, se na scéně objevoval jako romantický tragický hrdina, fašistický diktátor i protilidový antihrdina v Brechtově interpretaci, jež se v duchu marxistického učení o úloze lidových mas v dějinách marně pokoušela vytvořit z masy římských plebejců uvědomělou revoluční sílu.

Ani jedné z interpretací však postava Coriolana nevyhovuje bezezbytku. Inscenace Národního divadla v režii Ivana Rajmonta a novém překladu Jiřího Joska vsadila na dosud živou zkušenost diváků a hraje Coriolana jako varování před návratem "lidovlády".

Coriolanus s výrazy z dob socialismu

Aktualizaci vychází vstříc už překlad výrazy jako "rozvraceč státu", "lidová moc" aj., které známe ze slovníku let minulých. Lid, tj. postavy plebejců, jsou sebrankou totálních omezenců a tribunové lidu v obsazení Bronislava Poloczka a Jiřího Štěpničky jako směšně nadutí a neschopní funkcionáři. Kdyby někdo ještě nepochopil, objeví se po pauze v šedivých oblecích s kravatami a s nimi i uniformovaná stráž s rudou páskou na rukávu. Coriolanus s kufříkem v ruce odchází do emigrace a vrací se v čele okupačních vojsk.

Praví-li dramaturg Jan Hančil v programu, že Coriolanus bývá "ve vyzrálých demokraciích interpretován spíše jako konflikt lidský a osobní, zatímco v poměrech politicky nejistých a rozháraných se stává politickým nástrojem", pak je jasné, v jaké fázi se podle inscenátorů nalézáme my. Shakespearův text se ovšem vzpírá i této prvoplánové interpretaci, byť ji pochopitelně umožňuje.

Zjednodušený výklad a divadelní bezvýraznost

Více než zjednodušený výklad, v němž se vytrácí tragická velikost titulní postavy, však inscenaci škodí její divadelní bezvýraznost. Prázdná scéna (s nefunkčními a jen dekorativními figurínami) se sice snaživě halí do dnes už značně obehraného kouře, dokonce se dočkáme i opravdového deště, ale nic z toho nedokáže zakrýt, že přednášené verše často duní prázdným patosem a namalovaná krev je jen obstarožním divadelním efektem.

Z hereckého průměru vystupuje David Prachař, který v Coriolanovi našel kromě sebestřednosti i upřímnou neschopnost přetvářky a tóny hořké sebeironie, které jeho postavu zlidšťují a vzdalují pouze politické interpretaci. Prachařovy obligátní taneční kreace však posilují už tak dost operně patetické ladění inscenace. Z ostatních postav je nejlepší Menenius Ladislava Mrkvičky - poctivec, sloužící do roztrhání Římu, unavený věčným hašením Coriolanových excesů. V hrdé Coriolanově matce Volumnii uplatnila Vlasta Chramostová vznosný styl své herecky prožité deklamace. I ji však statické aranžmá nutí k "operním" áriím.

Coriolanus to nikdy neměl na našem jevišti lehké. Bez rozpaků nebude přijímána zřejmě ani jeho desátá česká inscenace.

William Shakespeare: Coriolanus
Překlad Jiří Josek, režie Ivan Rajmont, scéna a kostýmy Martin Černý, hudba Vratislav Šrámek, dramaturgie Jan Hančil. Premiéra 29.1. v Národním divadle.