Hlavní obsah

Felix Slováček: Aby se legenda mohla legendou stát, potřebuje čas

Právo, Šárka Hellerová a Jaroslav Špulák

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Klarinetista a saxofonista Felix Slováček (68) vydává v těchto dnech nové album Salto Solo. Instrumentální verze domácích a zahraničních kompozic nahrál v karlínském rozhlasovém Studiu A a tvrdí o nich, že jde o skladby s poselstvím pohody.

Článek

Koho považujete na světové hudební scéně za největší osobnost?

Na to se nedá jednoznačně odpovědět, protože lidi z hudebního světa nelze házet do jednoho pytle. Andrew Lloyd Webber je vynikající světový skladatel muzikálů, Rob McConnell je skvělý aranžér big bandů, Elton John je zase úžasný v oblasti pop music. Byl bych přesto moc rád, kdyby se našel člověk, který by vymyslel, jak v muzice dál. Ve vážné i populární. Podle mě všichni přešlapují na místě a každý čeká, kdo s čím přijde. Jenomže za hudbu se nedává Nobelova cena, takže objevit takovou osobnost bude velmi těžké.

Z čeho usuzujete, že hudba přešlapuje na místě?

Neobjevují se skladby, které by zapůsobily na celou generaci a staly se hitem. Chápu, že svět běží strašně rychle a nemá čas na to, aby dal něčemu čas. Každý člověk ale na svou práci ten čas potřebuje. Legenda ho potřebuje k tomu, aby se legendou mohla stát. Není to jen otázka objevení talentu, je to i otázka jeho dalšího vývoje.

Pokud vím, nezačínal jste jako klarinetista a saxofonista. Jak jste se k těmto nástrojům dostal?

Jako dítě jsem hrál na různé nástroje a nepředstavitelně mě to nebavilo. Rodiče mě ale k hraní nutili a já to mnohokrát obrečel. Někdy v patnácti letech jsem ovšem objevil klarinet, do kterého jsem se zamiloval. Rodiče mě od té doby naopak museli od hraní odhánět. Vydrželo mi to ovšem až dosud. Byla to ta správná volba.

V době vašeho mládí se rodil rock’n’roll. Kytara nebo bicí vás nelákaly?

V té době byl ale populární i swing, bylo období velkých orchestrů. Po skončení války hrály big bandy hity Glenna Millera a dalších hvězd doby. To přetrvalo až do sedmdesátých let. Byla to má cesta.

Co je z vašeho pohledu na klarinetu jako nástroji tak fascinující?

Na to dovedu těžko odpovědět. Vím jen, že když jsem ho vzal poprvé do ruky a zahrál na něj, zněl mi velmi libě. Bylo to nádherné a vtáhlo mě to tak, že jsem se mu od té chvíle věnoval každou volnou vteřinu.

Na album Salto Solo jste nahrál instrumentální verze svých oblíbených skladeb. Jak jste je vybíral?

Asi deset let jsem nic nenahrál. Když přišla možnost to udělat, chtěl jsem dát dohromady melodie, které se mi v poslední době líbily a já měl chuť si je zahrát a natočit. Jde vesměs o skladby, které jsem nikdy v minulosti nehrál.

Co by toto album mělo u posluchače vyvolat?

V první řadě pohodu. Představuju si, že si člověk album pustí, bude se při jeho poslechu usmívat a bude mu dobře.

Jsou na něm i filmové melodie. Máte k nim nějaký zvláštní vztah?

Filmová hudba je velice specifický útvar. Každý moment ve filmu může posunout do další dimenze. Buď obraz podtrhuje, připravuje ho, nebo zakončuje. Častokrát se ještě nic neděje, ale hudba už cosi signalizuje. No, a když je filmová melodie nosná a silná, má to privilegium, že je z něho vytažena a stane se z ní samostatné dílo. Filmová hudba mě zajímá. Vždy jsem obdivoval schopnost Karla Svobody nebo Zdeňka Bartáka hudbou na situace v ději filmu reagovat.

Napsal jste nějakou filmovou muziku i vy?

U několika filmů jsem to zkoušel, ale přiznám se, že jako instrumentalista jsem na tom lépe než skladatel. Občas někomu autorsky vypomohu, ale skládání se nevěnuji systematicky. To se netýká jen filmu, ale mého skladatelského potenciálu celkově.

Složil jste přesto někdy skladbu, na kterou jste hrdý?

Je jich několik. Jsem třeba hrdý na Od svítání do soumraku, to je taková klarinetovka. Ta se, myslím, docela povedla.

Jako hudebník jste dosáhl spousty met, ocenění a procestoval jste kus světa. Máte ještě v tomto ohledu nějaké ambice?

Chtěl bych pomoci k tomu, aby se geniální instrumentalisté, kteří v naší zemi jsou, mohli dát dohromady v nějakém profesionálním big bandu. Byl bych rád, kdyby do něho mohli chodit do zaměstnání a mohli pracovat tak, aby z něho bylo mezinárodně uznávané těleso. V této oblasti u nás není vůbec nic. Jsou tu jen amatérské orchestry, protože žádný muzikant z oblasti jazzu tu není jako hudebník zaměstnaný. Zatím se ptám, co se v tom dá dělat. A také jsem začal učit hru na saxofon na Akademii múzických umění.

Jsou v Čechách dobří muzikanti?

Jsou tu vynikající muzikanti. Někteří vycházející z Ježkovy konzervatoře jsou dokonce na světové úrovni. A například saxofonista Bharata Rajnošek by se mohl směle postavit do kteréhokoli světového orchestru. Navíc skvěle hraje i na trumpetu.

Reklama

Související témata:

Související články

Jiřina Bohdalová: Nevzdávat život

Herečka Jiřina Bohdalová natáčí v Sušici film Vrásky z lásky. V rozhovoru pro Právo vyprávěla, jaké to je natáčet snímek s režisérem Jiřím Strachem po boku...

Výběr článků

Načítám