Nová fakta o jeho pobytu přinesl historik umění František Dvořák v útlé, ale zajímavě psané knížce nazvané Oskar Kokoschka. Dvořák se s malířem znal, psali si, takže je to publikace historická, ale i velice osobní.

Oskar Kokoschka se narodil 1. března 1886 v Dolních Rakousích, ale rodina pocházela z Čech, konkrétně z Podřipska. Jeho dědečkovi Václavu Kokoschkovi, který byl zlatníkem, patřil v Praze dům U Ježíška ve Spálené ulici. Měl zájem o českou kulturu. Scházel se u něj Bedřich Smetana, Antonín Dvořák a znal se i s Quidem Mánesem, který ho portrétoval.

Teprve až Kokoschkův otec se usadil v Rakousku, česky však uměl perfektně. Ostatně část rodiny nadále zůstávala v Čechách. Sestra malíře Kokoschky Berta žila v Praze a patrně právě ona svého bratra do Čech pozvala. Přijel na sklonku léta 1934 a nebyl to žádný chudák. Dokonce svojí sestře dal peníze na nákup parcely, aby si mohla postavit vlastní dům.

Žhavý cit pro barvu

V Praze nepatřil Oskar Kokoschka k neznámým tvůrcům. Už o rok dříve mu uspořádal úspěšnou výstavu obchodník s obrazy Hugo Feigl ve své galerii, která se nacházela na Smetanově nábřeží, kde dnes sídlí sdružení grafiků Hollar. V několika recenzích kritici oceňovali žhavý cit malíře pro barvu i zvláštní hudebnost jeho expresivní formy.

Hugo Feigl, který byl sám vystudovaný historik umění, provázel Kokoschku po Praze, a dokonce s ním hledal motivy, které by mohl malovat pro české zákazníky. Právě on ho seznámil i s prezidentem T. G. Masarykem a domluvil s ním, že malíř udělá jeho „expresivní“ podobiznu.

František Dvořák o tom píše: „Masaryka však musel Feigl přesvědčovat, poněvadž těsně předtím utrpěl lehkou mozkovou mrtvici. Je pravděpodobné, že Masaryk nakonec dal souhlas dík protestům lidí z jeho nejbližšího okruhu proti jeho dosavadním oficiálním portrétům od profesorů Akademie Vratislava Nechleby a Maxe Švabinského.“

Po čtyři týdny od 10. června 1934 pak jezdilo pro malíře prezidentovo osobní auto, aby se umělec bez potíží dostavil ke svému prominentnímu modelu. Kokoskovi bylo tehdy osmačtyřicet, Masarykovi čtyřiaosmdesát. Padli si do oka, navzdory generačnímu odstupu. Hodně spolu diskutovali, a když se pak prezident s někým přel, prý říkával: „Kdyby tu byl Kokoschka, dal by mi za pravdu.“

Divadelní hra o Komenském

V Čechách se malíř cítil dobře, prostě jako doma. Nikoliv náhodou tu namaloval nejkrásnější expresionistická panoramata Prahy. Pohledy na Hradčany a Karlův most vytvořil v domě zvaném Bellevue čili Krásná vyhlídka na dnešním Smetanově nábřeží. Z jeho věžovité nástavby si udělal ateliér a malovat tu. Ne všechny pohledy však vycházejí z tohoto místa. Prahu třeba zachytil jako dramatické město i z Kramářovy vily.

Ovšem současně byl malíř fascinován i českou minulostí, zejména historickou postavou Jana Amose Komenského. Dokonce napsal divadelní hru Comenius, kde se v závěrečné scéně setkává český myslitel a pedagog s holandským malířem Rembrandtem. Na podzim 1991 mělo drama premiéru v Praze, v Divadle na Starém Městě. Zúčastnila se jí tehdy i Olda Kokoschková, rozená Palkovská, která po umělcově boku sledovala celou genezi vzniku Comenia. Seznámila se s malířem jako devatenáctiletá studentka práv právě za jeho pobytu v Praze.

S odstupem let zavzpomínala: „Kokoschka tehdy nepatřil k žádné politické straně. Sympatizoval však se sociálně orientovaným hnutím. Byla mu proti mysli Dollfussova klerikálně orientovaná a protilidová politika, proto z Rakouska odešel do Prahy. Ve Vídni mu tehdy zemřela matka, k níž se z cest vracel domů. Pak už ho tam nic netáhlo. V Praze chtěl zůstat pár dní, nakonec tu souhrou okolností prožil několik let velice plodné práce. Často se mluví o exilu. Pro něj to ale nebylo vyhnání. Cítil se jako Evropan a byl tady všude doma.“

Pověsíme tě na první lucernu

Kokoschka byl odpůrce fašismu. Během občanské války ve Španělsku udělal plakát, v němž vyzýval Čechy, aby přijali za své baskitské děti z vybombardované Guerniky, a zároveň varoval před německým přepadením Prahy. Ve vzpomínkách napsal: „Tento plakát musela pražská policie strhat ze zdí, aby nedošlo k nežádoucím diplomatickým komplikacím, po nocích však mladí lidé plakáty znovu vylepovali.“

Nacisté tehdy Kokoschkovi veřejně vyhrožovali: „Až přijedeme do Prahy, pověsíme tě na první lucernu.“ V NěmeckuRakousku se dostal na oficiální seznam tzv. zvrhlých umělců, jejichž díla se mají vyřadit z galerií a veřejných sbírek. Kokoschka na to zareagoval Autoportrétem zvrhlého umělce, který namaloval spontánně během pobytu v Ostravě.

Plakát a obraz nebyly jeho jediným protestem. Malíř se také výrazně ohradil proti nacionalistické akci studentů Karlovy univerzity, kteří v listopadu 1934 vytloukli okna výstavní síně spolku Mánes, jenž se podle nich příliš orientoval na francouzskou kulturu. Za svobodné Československo se v roce 1936 zúčastnil i mezinárodní mírové konference v Bruselu. Měl dokonce vlastní klub, který sdružoval protifašisticky smýšlející výtvarníky a jejich přátele.

Jiná Praha

V Praze získal Kokoschka československý pas (nabídl mu ho už Masaryk), což mu pak hodně pomohlo při odjezdu do Londýna na jaře 1938 a při exilovém pobytu ve Velké Británii. S Prahou se malíř loučil bolestně – jak uvádí František Dvořák: „Svědčí o tom první obraz, který vznikl hned po jeho usazení v Anglii. Pojmenoval jej Nostalgia. Je to jediný z obrazů Prahy, který Kokoschka namaloval zpaměti.“

V Anglii se oženil s Oldou Palkovskou a spolu pak Československo nadlouho považovali za svůj druhý domov, na který často vzpomínali. Do Prahy se malíř vypravil po válce, aby tu navštívil svoji nemocnou sestru. Byl však zklamán. Marně se snažil, aby pro ni získal povolení k převozu do Anglie. Vůbec nechápal, proč něco takového nejde. Byla to náhle jiná Praha, než jakou znal. Po návratu do Londýna pak zažádal o anglický pas…