Úspěchy má i hotový film – světovou premiéru si odbyl před zaplněným aplaudujícím sálem prestižního Berlinale a poté sbíral ceny na dalších festivalech.

Velká síla scénáře a hereckých výkonů

Čím si tento intimní malý film pro jeden dům a několik herců získává srdce publika a hlasy porot? Velkou sílu má nepochybně scénář a hned za ním je třeba jmenovat herecké výkony.

Imrich má dvě dcery a odedávna chtěl každé postavit dům hned vedle toho svého.
Co víc také může otec pro své dcery udělat než se postarat o to, aby i ony měly kde vychovávat děti? Imrich, který prožil většinu života za socialismu na slovenském venkově, na takovou otázku odpověď nezná.

Ty dva domy, to je splnění jeho vlastních snů (ať byly původně jakékoli), jediná seberealizace a zároveň projev velké lásky k dcerám. Potíž je v tom, že první dům zůstal nedostavěný, protože starší Jana vyměnila příslib bezpečí za vlastní rozhodování, vdala se za „nesprávného“ muže a odešla. Teď žije se svou rodinou v tom, čemu se elegantně říká existenční nouze, a otec může inkasovat hořké vítězství – přesně to jí předpovídal.

O to víc dohlíží na to, aby mladší Eva neulétla. Do školy – a pak pomáhat na stavbě, to je jediné, co po ní požaduje. Je to tak moc, když odměnou má být dům? Jenže i Eva chce žít po svém, touží po svobodě, ať bude jakákoli. Dnešní svět přece nabízí víc než dům…

Vyprávění nestraní ani jedné generaci

Velkou předností filmu je, že Liová nestraní ani jedné generaci, má pochopení pro rodiče i děti, nechává na divácích, aby sami přemýšleli a rozhodovali, kde je pravda a jestli vůbec v tom odvěkém generačním sváru nějaká existuje.

Příběh plyne zvolna a klidně navzdory vypjatým emocím, postavy toho mnoho nenamluví, ale o to víc každým gestem vyjadřují: lásku, která s konflikty nezmizela, i zlobu, jež není projevem zlé vůle, jen neschopnosti pochopit druhého.

Herecky filmu vévodí Miroslav Krobot, na něhož se především díky tomu přenáší hlavní pozornost. Nicméně Judit Bárdosová je mu dobrou protihráčkou, i ona je schopna vyjádřit vnitřní odhodlání a sílu mladého člověka, který se musí vzepřít, ale nechce přestat milovat. A velmi dobře hraje i Taťjana Medvecká, byť má její role o něco méně osobitosti, je spíš jen standardním vyjádřením mateřského údělu a smutně ženského zmoudření.

Dům je působivý film. Tempem a stylem vyprávění sice vězí poněkud v minulosti, takže vyžaduje větší diváckou vstřícnost, než většina současných filmů, ale ta vstřícnost se vyplatí.

Celkové hodnocení: 75%