Co tedy ještě jiného je vidět na letošním Berlinale? 

Dánské Dogma

Svůj nový film It"s all about Love uvádí na festivalu například dánský režisér Thomas Vinterberg, který stál u založení filmového hnutí Dogma 95 ještě s dobře známým filmařem Larsem von Trierem (Médea, Evropa, Idioti, Prolomit vlny, Tanec v temnotách). Vintenberg tehdy natočil první film podepsaný jako Dogma (Rodinná oslava Dogma95, 1998). Naproti tomu ve snímku It"s all about Love (Vše o lásce) se jedná se o koktail love story, thrilleru a science fiction, v hlavních rolích s Joaquinem Phoenixem, Claire Danesovou a Sean Pennem.

Vinterbergova krajanka Lone Scherfigová (u nás známá jako autorka filmu ve stylu Dogma Italština pro začátečníky, který v Berlíně v roce 2001 vyhrál Stříbrného Medvěda) přivezla svou subtilní komedii Wilbur Wants to Kill Himself (2002, Wilbur se chce zabít), podle skotské pověsti o muži "unaveném" ze života.

Oba filmy mohou být příkladem toho, kam se v podmínkách filmové produkce posunulo (rozpadlo) dříve "ironické" (nyní unavené?) hnutí Dogma 95, které chtělo změnit film. Hlavně jej zbavit veškeré umělosti, sentimentality, falešnosti iluze dokonalých, vemlouvavých obrázků, hereckých idolů i velkých rozpočtů. Ač možná jak Vinterberg tak i Scherfigová by na takovou otázku odmítli odpovídat...

Mladý ruský film

Rusko má výhodu, že se na tak veliké ploše narodí tolik lidí, že vybrat z nich několik talentovaných režisérů není obtížné. A že nemají peníze za co točit? Nu, vot! Alespoň berlínský festival ukázal docela slušnou přehlídku nového ruského kina, mladých umělců, kteří se stále neohlížejí jenom zpět ani do "mytických" časů ruské duše (Nikita Michalkov), ani se nevracejí k velké tragédii sovětského socialismu 20. století (Alexej German).

Divácky nejpřístupnějším filmem se zdá být lehce komediální (s hořkou vůní jak na východě jinak) film The Suit (Oblek), poslední film Bakhtijara Khudojnazarova narozeného v tádžidském Dušanbe a světově známého autora snímku Luna Papa (1999). Příběh, produkovaný v Německu, vypráví "historky" o třech mládencích, který se snaží za každou cenu získat pěkný a drahý oblek. Ale protože je jen jeden, způsobí všem chudým hrdinům velkou zkoušku jejich vzájemného přátelství.

To Fjodor Popov se ve svém debutu Kavkazskaja Rouletka (Kavkazská ruleta) natočeném převážně ve studiu divadelním způsobem věnuje čečenskému konfliktu. O co v příběhu muži méně střílí, o to více mohou ženy řešit podstatné (i poslední) věci člověka, konkrétně někdejší bojovnice z přední linie a matka, jejíž syn zůstává v čečenském zajetí. Berlinale při této příležitosti připomene jiný slavný film s čečenskou tématikou Kavkazský zajatec (1996), který jeho autorovi Sergeji Bodrovi přinesl před lety vavříny na festivalu v Karlových Varech a poté i světový úspěch.

Retrospektiva Ozua

A ten, kdo ocení staré dobré vyhynulé kino jak říkají naši dědové, svět spěje ke katastrofě a nic dobrého netrvá věčně přivítá s potěšením zprávu, že festival letos věnoval retrospektivu japonskému režisérovi Yasujiro Ozuovi (Tokyo Monogatari,Tokijský příběh, 1953). Filmař, který dovedl k dokonalosti krásu a jemnost statických záběrů a který by se nyní dožil sta let, byl svého času nejvíce oslavovaným japonským režisérem v zahraničí. Jeho filmy se cítili být ovlivněni například Paul Schrader (American Gigolo), Hou Hsiao Hsien nebo slavný Němec Wim Wenders (American Friend, Paříž Texas, Konec násilí, Buena Vista Social Club). Ten dokonce prohlásil, že Ozu byl "andělem" ne nepodobným jeho hrdinovi filmu Nebe bad Berlínem.

Z dálného východu pochází i původně Číňan Jackie Chan, který s režisérem Mabelem Cheungem a producentem Alexem Law, představil dokument o sobě Traces of the Dragon (Cesty draka), v němž tento slavný herec odhaluje svou ztracenou identitu. "Při natáčení filmu jsem zjistil, že s podobným příněhem nejsem rozhodně sám. V Číně najdete mnoho lidí, dětí, kteří během takzvané kulturní revoluce ztratili a již nikdy neviděli své rodiče, rodinu a přišli dokonce o své původní jméno," prohlásil Chan v Berlíně.

Jahoda v supermarketu a Aznavour

Emir Kusturica (Underground) se dal i na produkci a produkoval film Jagoda u Supermarketu (Jahoda v supermarketu, 2003) Dušana Miliče. Jde o ostrou komedii o globalizaci na Balkáně plném zmatků, emocí, romancí a přežívajících lidových zvyků. Zato i u nás známý maďarský režisér György Szomjas (Gangster Film, 1999) přivezl dílo z maďarské současnosti příznačně nazvané Vagabund (2001).

Zajímavá španělská režisérka Isabel Coixet přivezla do Berlína svůj nepříliš optimistický My Life Without Me (můj život beze mě) portrét ženy, která v okamžiku vážné nemoci se pokouší pokračovat ve svém životě, se Sarah Pollyovou a Amandou Plummerovou.

Hodně se také na festivalu mluvilo, alespoň podle ohlasů ze zpravodajství, o australském díle Alexandra"s Project. Nezávislý a známý filmař Rolf de Heer natočil klaustrofobický thriller, v němž uvízne jeden manželský pár.

Vdova po dokumentaristovi Jorisi Ivensovi, který vstoupil do historie kinematografie Daleko od Vietnamu (1967) a Válka pro 600 miliónů lidí (1958), Marceline Loridan-Ivens, rekonstruuje svůj vlastní silný příběh deportace do Osvětimi v debutu La petite prairie aux bouleaux (A Birch Tree Meadow). Hlavní roli zde ztvárnila legendární francouzská herečka Anouk Aimée (Felliniho Sladký život).

A předseda mezinárodní poroty, kanadský režisér Atom Egoyan (Odhadce, Exotika, Sladké zítřky) uvádí svůj film Ararat, obraz genocidy spáchané na Arménech po 1.světové válce. Ve filmu se objeví i jeden z nejslavnějších žijících Arménů, dědiců této diaspory, Charles Aznavour.

Wenders volal Meredithovi

Čechovovými povídkami a příběhy, konflikty obyčejných lidí se nechal inspirovat americký mladý režisér Michael Meredith v Three Days of Rain (Tři dny deště), Jeho debut, v němž poameričtil Čechova, natolik zaujal Wima Wenderse, že mu dokonce osobně zavolal, aby mu poděkoval za film.

Veterán a člen francouzské nové vlny Calude Chabrol (Krásný Serge, Řezník, Tiché dny v Clichy, doložil, že je ještě stále v plné síle. Natočil La Fleur du mal (Květ zla), z něhož nevychází nijak lichotivě jedna rodina z vyšší společnosti. Před kamerou se objevili Nathalie Baye, Benoit Magimel, Suzanne Flon a Bernard Le Coq.

Francouz Patrice Chéreau (Královna Margot), který už vyhrál Zlatého Medvěda za Intimacy (2001) intimní portrét jednoho zdánlivě zcela obyčejného vztahu představil nový film Son Frere (Jeho bratr). Pojednává o pevném spojení dvou bratrů, z nichž jeden toho druhého vyprovází v těžké nemoci až ke smrti. "Tváří v tvář smrti je každý jiný, někoho to posílí a začne bojovat o život, ale jiný takovou sílu nenalezne a potřebuje pomoc. Ale nikdo nemůže předem říct, jak se s podobou zkušeností vyrovná," uvedl sám režisér.

Italský režisér Gabriele Salvatores, držitel Oscara za Středozemí (1993), přivezl také svůj nový film, Io non ho paura. Ukazuje v něm, jak se jen adolescent vyrovnává s mnoha překvapeními, které mu přináší podivný svět dospělých.

A na závěr? Těžko soudit, ale možná by i podobné filmy přinesly zajímavá překvapení divákům v českých kinech. Jen kdyby se k nim dostaly...