Jak jste se seznámil se spisovatelem a scenáristou Jaroslavem Rudišem?

Jarda byl hudební novinář v časopise Big Beng! a dělal se mnou, coby zpěvákem skupiny Priessnitz, rozhovor. Bylo to někdy v devadesátých letech. Pak jsme se dlouho neviděli, až jsme se jednou náhodou potkali na Žižkově. Po několika návštěvách tamního proslulého hostince U Vystřelenýho voka mi to nedalo a já mu nastínil svou potřebu udělat komiks. Chybělo mi ovšem téma. On zase nosil v hlavě ideu napsat knihu o svém dědovi, výpravčím na zapadlé stanici kdesi v pohraničí. Já ho nakonec přesvědčil, že komiks bude lepší a že se bude odehrávat v Jeseníkách na fiktivní stanici Bílý Potok.

Stalo se někdy, že se v tom fiktivním příběhu někdo poznal?

Postavy měly své skutečné předobrazy, třeba výčepní Šokin opravdu působí v nádražní restauraci. Nikdy se mi ale nedoneslo, že by si stěžoval. Také Alois měl svůj vizuální předobraz. Je to můj kamarád z Krkonoš. Skutečný vzor měla v podstatě každá figura.

A jak vzniklo jméno Alois Nebel?

S Aloisem přišel Jarda. Nebel je náš společný nápad. Určitě v tom hrál roli i fakt, že jedna deska mé skupiny Priessnitz se tak jmenovala. My chtěli nějaké středoevropské jméno, které bude v sobě vyzařovat i něco navíc. Mlhu i jeho zasněnou povahu.

Původně měl být komiks jen pro přátele. Kdy jste překonali tento lokální horizont?

Zlomem bylo setkání s nakladatelem Joachimem Dvořákem, který řekl, že chce komiks vydat. A druhý mezník byl fakt, že se toho prodalo několik tisíc, čímž Alois Nebel překročil komiksovou scénu, a my pochopili, že se dá celá věc posunout dál.

Jak se stal z komiksu film?

Nabídl nám to producent Pavel Strnad. My hned věděli, že to nebude klasický hraný film, ale že to musí být animované. Znal jsem režiséra Luňáka, který vystudoval animaci. Ukázal mi pár filmů, které byly dělané rotoskopickou metodou, a nám to přišlo jako nejoptimálnější cesta.

Jaký smysl má natočit materiál s živými herci a pak ho podle něj překreslit do pseudokomiksové pohyblivé podoby?

Já jsem se té klasické animace bál, protože vždy trochu sklouzává k dětskému pohledu. Náš příběh je vážný a nekorespondoval by s tím. Rotoskopie má tu výhodu, že zachová pohyb a zároveň si může hrát s expresivitou výrazu. Základní vrstva je hraný film a na něj se nabalují další vrstvy. Herce jsme vybírali v castingu. Jediný spor byl u Leoše Nohy, který hraje Wachka.

Pojďme k hudbě. Od začátku bylo jasné, kdo bude film hudebně doprovázet?

Stál jsem o to, aby scénickou muziku dělal kytarista Priessnitz Petr Kružík. Písně už existovaly, ale nikde nebyly použité, takže jsme po nich sáhli. Například skladba, ve které zpívá Marie Rottrová, vznikla na objednávku do jiného filmu. Nevzali ji mimo jiné proto, že byla česky. My naopak mateřštinu chtěli, aby korespondovala s dobou.

Proč jste si pro zpěv v některých písních vybrali Václava Neckáře či Marii Rottrovou?

Chtěli jsme především kvalitu. Navíc jedna z postav, přítelkyně Aloise Květa, přiznává, že má Neckáře ráda. Ve výběru figuroval i Petr Spálený, ale píseň, kterou zpíval, nebyla jeho šálek čaje, takže z toho sešlo.

Váhal Neckář?

Řekl bych, že nám už od začátku důvěřoval. Náš producent ho oslovil a on souhlasil. Když se pak píseň udělala, všichni pochopili správnost této cesty.