Pořád se pohybujete ve sklárnách. Mnozí tvrdí, že započal soumrak českého sklářství a sklářské hutě ve velkém zavírají. Jaký na to máte názor?

Věřím, že originální a kvalitní sklo má budoucnost. Ono ale nejde jen o design nebo řemeslo, důležitý je marketing. Světové sklářské podniky mají své obchody a galerie v mnoha světových metropolích. Takovou obchodní politiku ale asi musí podporovat i někdo jiný než jen samotné sklárny. Pracuji v oblasti sklářského designu padesát let a musím říci, že u nás není zvykem, aby vedení diskutovalo problémy designu a obchodu s výtvarníky, jako se to naopak děje třeba ve Skandinávii, jejíž dezénové sklo hraje ve světě prim.

Má budoucnost i české ateliérové sklo, zejména když výtvarník musí za hodinu práce ve sklárně platit tisíce korun?

Ateliérové sklo je finančně náročné, vůbec se to nedá porovnávat s náklady na malování obrazů. Ale má svou klientelu a galerie. Když tento pojem před půl stoletím vznikal, bylo to hlavně díky USA, kde v té době přibývaly ateliéry se sklářskými pecemi, školy a galerie neuvěřitelnou rychlostí. Přestože nám v tomto směru totalitní doba moc nepřála, je u nás řada vynikajících sklářských výtvarníků. Z velké míry jde o žáky Stanislava Libenského, který ovlivnil několik generací.

Co vás nejvíce inspiruje?

Pro mě je nejdůležitější samo sklo. Hutní sklo, lisování, lití, broušení, rytí a malířské techniky, to všechno mě podněcuje k výtvarným nápadům. U Libenského jsme se věnovali sklu, ale také kreslení, malování a modelování. Mé velké plastiky vznikaly většinou na sklářských sympoziích, protože jsem tam měl možnost realizovat několikametrové konstrukce, do kterých sklo foukám, zavěšuji a skládám. Ke zrodu mě inspirovala třeba doba císaře Rudolfa II., obrazy jeho dvorního malíře Arcimbolda i návštěva španělského El Escorialu. Fascinují mě alchymie a ezoterika.

Jste tvůrcem možná tisíce designových návrhů užitého skla. Vaše vázy dostal jako cenu i motocyklový závodník Valentino Rossi. Co pro vás design znamená?

Design je pro mě způsob, jak co nejzajímavěji i nejpraktičtěji zpracovat sklo různých technologií, které jsou ve sklárně k dispozici. Moser, ve kterém jsem začínal, mě uchvátil neobvyklou a ve světě jedinečnou barevnou kulturou. Jde o jednu z mála skláren, která navíc umožňuje kombinaci hutně zpracovaného skla s precizním brusem, malováním i leptem. Nejdřív jsem barvy kombinoval, což ve sklárně do té doby nikdo nedělal. Teď je doslova alchymisticky skládám dohromady. To mě baví.

Existuje něco jako výtvarné generační cítění? Máte blízko k dílům Načeradského, Rittsteina, Sopka? Scházíte se, diskutujete?

Myslím, že něco takového existovalo dříve. V dnešní době se málokdy setkáváme. A čas běží hodně rychle. Malíři, o kterých se v této souvislosti zmiňujete, měli své skupiny, své kunsthistoriky, své velké společné i individuální výstavy. V našem oboru ateliérového skla šlo v tomto směru všechno mnohem pomaleji. Naší výhodou ale zase byla poměrně bohatá mezinárodní aktivita – výstavy, sympozia, soutěže a letní sklářské školy.