Podstata problému je však v tom, že na výstavě Volný čas není téměř nic, co by se dalo skutečně nazvat uměleckým dílem ve smyslu definice profesionální malby, plastiky nebo architektury. Výstava nabízí pohled na český tramping, věnuje se hnutí squatterů a antisquatterů v Nizozemsku nebo představuje rukodělné výrobky vězňů v pracovních táborech stalinského Ruska. Proč?

K pochopení projektu se musíme vrátit do historie. V roce 1997 připravila pro německý Kassel kurátorka z Centre Pompidou Catherine Davidová jeden ročník Documenty, nejprestižnější bilance výtvarného umění. Davidovou nezajímalo samo umění, vzrušovaly ji problémy kvality života, chudoby a znečištěného povětří. A to vše chtěla „dokumentovat“ bezprostředně, takže nikoliv obrazovými prostředky, které má k dispozici „předmětné“ umění, ale tím, co bychom asi nazvali „sociální realitou“.

Mělo jít o dokument

Hlavním exponátem výstavy se stala maringotka, ve které žijí ve Francii zahraniční dělníci. I maringotka nabídne cosi jako umění, třeba kresbičky vyryté na záchodě, ale o to tu nešlo. Mělo jít hlavně o „dokument“ zaměřený na problémy dnešní Francie.

Výstava v Kasselu vzbudila poprask. Wieland Schmied, autor řady standardních prací k dějinám moderního umění, počin Davidové tvrdě dosoudil: „Pokud hledáte informaci o současném stavu umění, pak navštívíte Kassel zbytečně. Je to, jako byste dorazili na špatné nádraží.“

Při návštěvě Kasselu jsem dal víc za pravdu Schmiedovi a méně Davidové. Takže z tohoto hlediska je pro mě současná výstava Volný čas v pražské Národní galerii málo stravitelná.

Malující amatéři mají touhu vystavovat

Nemám nic proti trampům, nemám nic proti squatterům ani antisquatterům, odsuzuji pracovní a koncentrační tábory v jakékoli podobě, ale myslím si, že to vše je téma na výstavu určenou někam jinam, protože s uměním, jak ho má prezentovat Národní galerie, to má málo společného.

Pokud se ovšem na věc díváme právě optikou Catherine Davidové, tak organizátorům patří zasloužené ovace. Máme tu prostě vizuální „dokument“ o jisté sociální realitě. Jen by mě zajímalo, zda se příště v Národní galerii nedočkáme i výstavy malujících herců a zpěváků. I to je totiž fenomén, který se rozhodně týká něčeho, jako je umění, a současně i volného času. Navíc malující amatéři na rozdíl od trampů a squatterů mají nesporně touhu někdy ve velké galerii opravdu vystavovat.