Četba je mimořádným zážitkem. Autor totiž na svých osudech i na setkáních s romány a jejich autory vypráví pohnuté dějiny těch, kdo v minulém století museli několikrát opustit své domovy a budovat znovu svou existenci.

Z Polska do Polska

Marcel Reich-Ranicki se narodil 2. června 1920 ve Wroclawku na Visle. Po krachu otcova podnikání za krize se rodina odstěhovala do Berlína. Na jaře 1930 tu začal Reich chodit do gymnázia.

"V literatuře jsem prožíval štěstí - snad poprvé ve svém životě. Byl jsem zamilovaný do ní, do německé literatury," vyznává se z celoživotní posedlosti. Hltal Ericha Kästnera, Karla Maye, ale i bratry Mannovy, Goetha, Heineho.

Když byl v listopadu 1938 Židům zakázán vstup do berlínských divadel či tanečních podniků, Reich-Ranicki tu už nebydlel. Krátce předtím byl ráno vzbuzen strážníkem a vyhoštěn. Odešel jen s aktovkou, v níž měl Balzakův román Žena ve třiceti a kapesník. "Mým nejniternějším přáním bylo povolání, které bylo v Třetí říši zakázáno. Povolání kritika. Bylo to snění, za něž jsem se styděl a o němž jsem se neodvažoval s nikým promluvit," vzpomíná.

Zamířil za rodiči do Varšavy a později s nimi žil v židovském ghettu. Němečtí vojáci, ale i Lotyši, Litevci a Ukrajinci tu pořádali oblíbené "hony na Židy", které dovlekli na nádraží, odkud jezdily vlaky do vyhlazovacích táborů. Těsně před 19. dubnem 1943, kdy v ghettu vypuklo povstání, utekl s dívkou Tosiou, která se mu stala celoživotní partnerkou, do "arijské" části Varšavy. Tam se v přísně ilegalitě dožili osvobození Rudou armádou.

Vstup do strany byl omyl

Zajímavé jsou trochu v mlhách popsané příběhy z doby, kdy ještě jako Marcel Reich působil v polské zpravodajské službě. Dostal se až na zastupitelský úřad do Londýna. Podepisoval tu doklady jménem, které si rozšířil na Reich-Ranicki, aby příjmením nepřipomínal "Dritte Reich - Třetí Říši".

V této době také vstoupil do Polské dělnické strany. "Z dnešního hlediska to byl bezpochyby vážný omyl. Uvědomil jsem si to v průběhu padesátých let," píše v pamětech. Po návratu z Londýna byl zatčen a vyloučen ze strany.

Snažil se psát kritiky. V roce 1957 se v Polsku objevil Heinrich Böll, kterého velká část spisovatelů bojkotovala: nebyl to vězeň koncentračního tábora ani emigrant, ale šest let byl vojákem wehrmachtu. Reich-Ranicki ho provázel a byl to právě Böll, který mu po roce pomohl, když se se ženou rozhodl přesídlit do Západního Německa. A spisovatel Siegfried Lenz mu pomohl najít práci kritika v novinách a v rádiu.

O Böllovi Reich-Ranicki psal v roce 1979, kdy se mu nelíbil jeho román Starostlivé obléhání. "Ne, nic nemůže otřást mou úctou k Böllovi. Ani román Starostlivé obléhání," napsal. Böll mu to nemohl odpustit. Uznávaný kritik si uvědomil, že "mezi autorem a kritikem může existovat smír nebo přátelství jen tehdy, když kritik nikdy nepíše o knihách tohoto autora a když se s tím tento autor jednou provždy smíří."

Grasse podcenil

Když vypršelo návštěvnické vízum, zažádali manželé o německou státní příslušnost. Byla jim udělena. Reich-Ranicki nabídl tisku sérii portrétů spisovatelů NDR (Arnolda Zweiga, Anny Seghersové), představil také bývalé emigranty (Theodora W. Adorna, Golo Manna, Roberta Neumana) a věnoval se novým jménům.

Byl u toho, když Günter Grass vydal slavný román Plechový bubínek (1959). "Odvedl jsem velmi jednostrannou kritiku, v níž jsem věnoval nechutnostem a žvanilství mladého autora a slabinám jeho románu nesrovnatelně více místa než přednostem jeho prózy, jež jsem s určitostí podcenil," přiznává s nadhledem.

I to patří k osudům přísného, mnohými nenáviděného, ale všemi respektovaného kritika, který zas a znova opakuje: "Literatura je citem mého života. Bez lásky k literatuře žádná kritika neexistuje."

Marcel Reich-Ranicki: Můj život, přeložila Marta Myšková, Větrné mlýny, 514 stran